Dokážeme Cokoli

Zápasy

Jack klusal lesem. Přešel už řeku a pokračoval dál. Husté smíšené lesy teď vystřídaly vysoké borovice. Jehličí příjemně vonělo.
Byl ale nervózní. Všude byla tma. Co si to zas vybral? Ale třeba tak získá nový obojek. Musí, má ho každý člen.
Přepadával ho spánek. Za dvě hodiny bude svítat. To bude loď startovat. Nastoupí a pak si odpočine.
Alfa mu v hradu dal instrukce a řekl mu, jak se má chovat. Čemu se má vyhnout. Jak na sebe neupozornit.
Jehličí tiše šustilo. Jackovi se zavíraly oči. Musí únavu přemoci. Tupě, jako nemrtvý, kladl packy před sebe. V hlavě měl prázdno, nic nevnímal.
Potom uslyšel hrozivý řev. Nedaleko mezi stromy prorachotila velká plechová obluda. Měla červenou, místy se odlupující barvu. Jack se okamžitě přikrčil. Za příšerou se táhl kouř s odporným štiplavým pachem. Neříkal Alfa, že ti ,,lidé" ničí přírodu? Bude blízko.
Po tvrdé asfaltové cestě profrčela další obluda, tentokrát modrá. Pak se Jack opatrně rozhlédl a přeběhl silnici. Protáhl se keřem, který byl hranatý a nepřirozený.
Žasl, když vykoukl na druhé straně. Tohle je ono. Obrovské hranaté kostky se světly. Táhly se, zdánlivě, do nekonečna. Jack si povzdechl. Hvězdy už začaly blednout.
Vydal se směrem, kde si myslel, že je moře. Už jen chvíli...
Najednou jej do nosu udeřil hnusný smrad. V něm se ale mísila i vůně nějakého výrazně kořeněného jídla. Odkud to přichází? Má hlad. Naposled jedl v táboře...a v lese sežral byliny. Nic moc.
Podle všeho ten zápach vycházel z plechové krabice u jednoho z domů. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Postavil se na zadní a převrátil popelnici. Ozval se kovový rachot a obsah se vysypal na chodník. Jack nakrčil čenich nad hromadou červů a zkaženým jídlem. S odporem rychle přehrabal odpadky.
Mám málo času.
Pak našel bílou měkkou krabičku. Nemohl se do ní dostat, tak ji prostě roztrhl. Byly v něm jakési žluté podlouhlé patvary s voňavou omáčkou.
  Cpal se, ani si neuvědomil, že se za ním otevřely dveře. Dojedl, až pak člověka uslyšel. Otočil se, ale zůstal stát.
  Věděl, co má dělat. Alfa mu radil, ať utíká. Ale jeho to stvoření tak fascinovalo... Musel si jej prohlédnout.
  Na sobě mělo dvojbarevnou srst, a kde nebyla, svítila holá kůže. Srst měl jen na hlavě...
  Pak ho ta věc kopla přímo do žeber. Těžká kovová špička boty se zavrtala Jackovi hluboko do těla. Zaskučel a zavrávoral. Už mu došlo, že tady zůstat nemůže.
  Ta věc něco křičela, ale nerozuměl jí. Pomalu se otočil, a dal se do běhu. V pohybu sebou trhal. Ta bolest!
  Po chvíli ale nabral rychlost a tempo. Utíkal do přístavu a modlil se, aby to stihl.

  Doběhl tam. Stihl to. Byl na chodníku, na druhé straně silnice. Brzo ráno jezdilo jen pár příšer. Proběhl cestu bez problémů, jen jedna obluda mu zaskřípěla za ocasem, jak to málem nestihl. Pak už nádherně viděl na molo. Bylo tam několik lodí, ale jen kolem jedné se motali lidé. Nakládali klece, ze kterých se ozýval psí štěkot. To bude ona, ta loď.
  Jak se na ni ale dostane? Bude muset počkat, až tam nebude tolik lidí. Jinak by ho mohli chytit.
  Sedl si a čekal. Asi půl hodiny pozoroval to hemžení. Pak se ozvalo ohlušující hluboké zatroubení. Rezonovalo mu v uších a roztřáslo zem.
  Lidé se vytratili. Někteří na loď, jiní zmizeli do města. To byla jeho šance. Pomalu se zvedl. Pak si se zděšením všiml, že oddělali tu desku, co spojovala pevninu a loď. Loď se vzdalovala, až byla propast asi tři metry. Teď nebo nikdy. Napjal svaly a zahrabal do dřeva. Takhle rychle snad nikdy neběžel. Na kraji se odrazil a letěl. Vypadalo to, že se na palubu dostane v pořádku. Pak ho píchlo v boku. Jack se ve vzduchu podivně zkroutil a dopadl na plochu jen předníma packama. Škrábal po hladkém dřevě, ale nemilosrdně sjížděl do hlubiny pod ním. Zeleno- modrá voda se zlověstně leskla.
  Uklouzly mu packy a on padal. Voda se nad ním zavře a on zpět nedoplave, protože má v boku úplnou křeč.

  Za kůži na krku ho chytly nějaké zuby. Vytáhly ho na hladinu. Jack kašlal a zmítal se, až ho ten pes pustil. Byl to pes, cítil jeho pach. Vyčerpaně se otočil.
   ,,Moc ti děkuju, já-"
  Před ním stála fenka australského ovčáka. Měla krásně vyčesanou, světlou srst. Na čenichu žádný škrábanec a voněla... Ne, páchla lidmi. Měla ale také sladký mléčný pach. Příjemný.
  Vrtěla ocasem. ,,Ahoj, já jsem Kloki! Tady bys plavat neměl. A jak se jmenuješ?" Chrlila slova. Jack to nestíhal pobírat. Nebyl k takovým psům důvěřivý. Příliš přátelští psi vyvolávají potíže...
  ,, Jack..." Zavrčel nedůvěřivě. Čumák měl nakrčený. ,,Co děláš na cestě na zápasy?"
  Ona to očividně vůbec nechápala. ,,Co jsou zápasy? Můj páníček mě tady dal, asi abych jela na výlet! Určitě tam bude hodně psů a hraček a bazénků a..."
  Jack jí zmateně zastavil. ,,Ty nevíš, proč tady jsi?"
  ,,Ne, ale asi mne sem pán dal, protože neměl dost jídla. Poslední dobou jsem nemělaba ani on nejedl. Jen pil takovou smradlavou šťávu.
  ,,A... Proč nejsi v kleci?"
  ,,Je jednoduché je otevřít! A když viděli, že jsem ,,hodná holka", nechali mne navolno."
  Jack byl znechucený. Zaprvé tím, že zmínila člověka jako svého pána a zadruhé, protože se chovala jako štěně. Také byla tak upovídaná, že kdyby  se jí zeptal na intervaly hlídek na hranici, v pohodě by mu je vyslepičila.
  ,,Jsi tak naivní..."
  ,,Co prosím?! Tak mi pověz, kam jedeme!" Zavyla.
  Jack zaryl drápy do desek na podlaze. Zhluboka se nadechl. Byl tak frustrovaný z bolesti žeber, že se zapomněl ovládat.
  ,,Tak poslouchej, štěně-"
  ,,Nejsem žádné..." Začala, ale Jack cvakl zuby přímo u jejího čenichu. Chtěl že sebe ten stres dostat. Chtěl jí skočit po krku.
  Místo toho se na poslední chvíli ovládl: ,,Tvůj... Člověk... Tě prodal." Nechtěl říkat PÁN. ,, Jdeš na psí zápasy, kde vás budou nutit bojovat, dokud jeden nezemře. Stačí ti to?! Dej si bacha. Já vás přišel zachránit. Ale může se stát, že tě tu klidně nechám."
  Viděl její zděšený výraz. Ale bylo mu to jedno. Otočil se a šel do tmavého koutu mezi bedny, kde se stočil do klubíčka. Frustrovaně vydechl a zavřel oči. Doufal, že ho tu nikdo nenajde...