Jednodílovky by LM1520

Opilé koleje

Zdravím, mí milí čtenáři!
Jakpak se máte? :D Přináším další povídku, tentokrát slíbená hetero :) (sorry not sorry gay lovers xD) Dejte vědět, jak se vám ne/líbí ;) Příští povídka možná bude pokračování Special Day, anebo jiná, kdoví... 

Užijte si čtení! :)
PS: promiňte případné chyby, překlepy, chybějící mezery....

Oslava víceméně úspěšného přežití zkouškového se nám trošku protáhla... Tak trošku do dvou v noci. Hlavně, že mi milí kamarádi tvrdili, že jdem tak na jedno, dvě piva a konec. Ještě štěstí, že mám zítra přednášky až od oběda.

Vesele jsme se motali a bavili se hlasitě jeden přes druhého. Bez nejmenšího zájmu, že už jsme se nějakým způsobem domotali na kolej a ostatní by třeba chtěli spát. Nakonec jsme se rozloučili a jeden z mých kamarádů mě doprovodil k mým dveřím. Asi bylo vidět, že v mé naprosto happy náladě bych se k nim asi sama nedomotala. Opřel mě o futra dveří s tím, že odemknout si už určitě zvládnu sama a vydal se do svého pokoje.

S blaženým úsměvem a přivřenýma očima jsem se opírala o futra dveří a druhou rukou po kapsách začala hledat klíče. 'Sakra, to mi taky nemohl odemknout? Vždyť viděl, že se vznáším, tak u toho přece nemůžu odemykat! No, ne?' Ha! Tady nějaký klíč je. „Ale notáák," zaúpím na ten klíč, který se nechce trefit do zámku. „Nekaž mi tu super náladu." Znovu s klíčem zašátrám úplně mimo klíčovou dírku. Spolubydlící mi bohužel neotevře, jelikož už dneska jela domů.

Najednou bouchnou dveře. „Uh, Michaeli? Ty mi jdeš odemknout?" zvesela zavolám, domnívajíc se, že se nade mnou můj suprový kamarád, co tuhle oslavu vymyslel, slitoval a jde mi ty legračně se kroutící dveře otevřít. Hmm, ale tohle není blonďatý. A je to bez trička. Pokusím se z mého duhového obláčku zaostřit na postavu, která se ke mně opatrně přibližuje. Tohle je hnědovlasý. A kluk. A znám ho. „Jéj! Dominikůůů! Ahoj!" Radostně ho pozdravím a vrhnu se mu kolem krku, jen co se přiblíží na rozeznatelnou vzdálenost jednoho metru. „Ugh, ahoj?" odpoví nejistě, nechápajíc, proč se se po něm tak nadšeně válím. „Víš, Michael měl skvělý nápad a já jsem teď na duhovém obláčku a víš, že tě miluju? A ty legrační, kroutící se dveře miluju taky. Jen by se na chvíli mohly přestat kroutit, ráda bych se totiž viděla i s mojí milovanou postýlkou," zahihňala jsem se opilecky a trošku se zakinklala, vzápětí se zase lepící Dominikovi na rameno. „Aaha... Ukaž, dej mi ten klíč. Mně se ty dveře kroutit nebudou, hm?" natáhl se po klíči. Když jsem mu ho dala do ruky, tak se na mě nevěřícně podíval. „To není klíč od tvého pokoje..." „A co to je?" skočila jsem mu nechápavě do řeči. „Jednorožec? Jů! Malinkej jednorožec!" vykřikla jsem radostně, že jsem na to přišla.

Dominik s povzdechem protočil oči v sloup. „Ne, to není jednorožec... Kde máš klíč od pokoje? Tenhle je nejspíš od zámku na kolo." „Aasi v kapse," opilecky jsem se zahihňala a víc se na něj přitiskla. Najednou se mi začal prohrabovat v kapse. „Hej! Pomóc! On mě chce okrá..." začala jsem řvát, ale zacpal mi rukou pusu. „Pšššt! Já hledám jen ten klíč." „Jo, tak to joo, dobřee," svolila jsem. Prošacoval mi všechny kapsy v bundě, ale klíče nenašel. „Opravdu je máš v kapse?" „Jo jó, dávala jsem si je do kapsy, do tý u džín..." vzpomněla jsem si náhle. Sáhl mi do jedné přední kapsy, pak do druhé a nakonec do zadní kapsy, kde ty klíče našel. „Ale, ale, tady se nám někdo rozjíždí," opět jsem se zahihňala a chtěla mu dát pusu. Ucuknul.

„Ty mě nemáš rád?" zafňukala jsem škytavě. „Ale já tě mám ráda. Moooc ráda. Proč mě nemáš rád? Proč mě nemá nikdo rád?" postěžovala jsem si plačtivě. Dominikovi se zrovna podařilo odemknout. Otevřel dveře a pevněji mě stisknul, že mě odvede do pokoje. „Já tě mám rád, pojď," řekl trošku otráveně. „Vážně?" zamrkala jsem na něj s nadějí, přeslýchajíc jeho tón hlasu a zkusila ho políbit. „Neblbni a pojď si lehnout, jo?" odtáhl se a jal se táhnout mě k posteli. Zázrakem trefil tu moji, na kterou mě posadil. Spíš jsem se svalila s výdechem: „Lásko moje!" a objala peřinu.

„Hele, ještě neusínej! Potřebuješ si sundat alespoň bundu a boty," snažil se mi domluvit a zvednout mě zpět do sedu. Nemotorně jsem si začala rozepínat bundu, ze které mi pak pomohl. Mezitím, co ji šel odložit na židli, jsem se pustila do zápasu s těma dvouma šňůrkama na botě. „Princi! Zachraň mě před těmi zrádně zamotanými hady a sundej mi střevíčky!" zvolala jsem a natáhla nohu, div jsem vracejícího se Dominika nekopla. „To jsou tkaničky a ne hadi, princezno," se smíchem si poslušně dřepl a zbavil mě bot.

„Tak, já teď zavřu dveře, pak tě uložím do postele a ty pak budeš hezky spát, třeba jako Šípková Růženka," zvedl se, došel ke dveřím a vyndal klíče ze zámku. „A princ půjde spinkat s princeznou!" ozvalo se za ním a jen co zavřel dveře a otočil se, měl mě přilepenou na rtech. Nějak mě dostrkal k posteli a já, stále se snažíc ho líbat, ho do té postele stáhla s sebou. „Můj plyšák!" zalehla jsem ho a pevně objala. Snažil se trochu bránit, ale vzdal to, jelikož jsem ho pevně držela i poté, co jsem vytuhla.

Ráno mě vzbudily sluneční paprsky a velká bolest hlavy. S bolestným zaúpěním jsem zamrkala a zarazila se. Počkat, co se sakra v noci stalo??! Prudce jsem se vyhoupla do sedu, ale hned jsem se zase odporoučela zpátky na polštář. Vedle, vypadajíc že nahého, těla, které jsem svým prudkým počinem vzbudila.

„Dominikuuu?" zaúpěla jsem tiše. „Hmm?" ozvalo se od něj unaveně. „Co se sakra stalo? My, my, spolu – to...?" vykoktala jsem tiše a pevně zavřela oči. Prosím, že to je jen sen! Jinak se mu už nebudu moct podívat do očí. „Ne, v klidu, princezno," uchechtl se. „Vždyť jsme oba oblečení." Nevěřícně jsem otevřela oči a podívala se na něj. Fakt měl tepláky. Já blbá, jaktože jsem si nevšimla, že na sobě stále mám oblečení ze včera?? „A co tedy děláš se mnou v posteli? Vždyť jsi s námi nebyla ani slavit," zeptala jsem se zamyšleně a v hlavě mi šrotovalo, kdy jsem ho včera vůbec potkala. „No, tak nejdřív jsi mi řekla, že mě miluješ, pak že miluješ ty dveře a nakonec jsi chtěla, aby s tebou princ šel spinkat poté, co ti sundal střevíčky. A tak moc pevně jsi mě držela, že jsem tu musel zůstat spát." V průběhu jeho, beztak zkráceného, ale i tak dost trapného vyprávění, jsem rudla až do barvy zralého rajčete. „Huh, promiň," zašeptala jsem zahanbeně. „V pohodě, princezno. Jen už radši půjdu. Měj se a ať tě hlava moc nebolí!" zvedl se, dal mi pusu na líčko a ztrapněně mě nechal sedět na posteli.