Filozofie naivního ateisty

Kapitola první: PROČ?

Proč? Proč tu vůbec jsme? Proč tolik lidí věří v boha? Proč si nepamatujeme nic z minulých životů? Proč čas a prostor nikdy nekončí a co vlastně představuje nekonečno? Proč uvažujeme a rozhodujeme se tak, jak se rozhodujeme? Proč někteří lidé ubližují ostatním? Proč je někdo šťastný a někdo není? Proč jsem se vůbec pustil do tohoto textu?

Prostě mi to nedalo ...

Jako dítě jsem často pociťoval úzkost z věcí, které jsem si nedokázal vysvětlit.

Nikdy nezapomenu, kdy jsem se poprvé setkal se smrtí, i když nepřímo. Šlo přitom o tetu, kterou jsem de facto viděl jen asi třikrát za život. Během jednoho setkání u babičky mě naučila vytvářet „marcipánové růžičky" z rozmačkaných gumových bonbónů s cukrem. Pak jsem si jednou večer před spaním všiml, že moje mamka má slzy v očích a když jsem se zeptal, řekla mi, že teta zemřela. A mně došlo, že už ji nikdy neuvidím. Nikdy ... To „NIKDY" na tom bylo to nejděsivější. Dlouho do noci jsem plakal.

Tenkrát jsem sotva chodil do školy a možná si poprvé uvědomil, co vlastně to „nikdy" znamená. Zkoušel jsem si to představit a ta představa mě mnoho večerů před spaním děsila. Nejen ta. Postupem času také představa utrpení a nespravedlnosti ve světě, představa vlastní smrtelnosti a toho, co vlastně bylo před mým narozením a co asi bude po mé smrti. Největší strach jsem však měl vždy z toho, že mě mohou navždy opustit lidé, které mám rád.

Přestože se člověk s věkem dostává stále více do určitých „zaběhnutých kolejí" ... získává zkušenosti i předsudky, kterými se řídí ... je zavalen spoustou informací, které se učí „filtrovat" a soustředit se jen na to, co je pro něho důležité ... učí se akceptovat i to, že ho někdo blízký opustí ... občas se mi ty úzkostné pocity vrací dodnes.

Možná jsem byl v nevýhodě - vyrůstal jsem mezi ateisty a nikdo mi nenastavil jednoduchá a jasně daná „řešení", vysvětlení a ospravedlnění, která nabízí víra.

A tak jsem přemýšlel, vyhodnocoval informace, které mi zprostředkovával svět kolem, rodiče, škola, televize, moji známí a moje fantazie. Hodně jsem přemýšlel, vlastně o těchto věcech přemýšlím dosud a výsledkem jsou závěry, které si dovoluji publikovat v této podobě. Řada z nich vás zřejmě neuspokojí, některé z nich vlastně ani vysvětlením nejsou a s mnohými nejspíš nebudete souhlasit, obzvlášť pokud jste věřící.

Nicméně pokusil jsem se se všemi shora uvedenými otázkami vypořádat a současně tak dát alespoň nějaký „návod", jak i někdo, kdo nevěří v boha a posmrtný život a uvědomuje si relativitu a nicotnost našeho bytí, může najít pocit štěstí.

Možná si po pár řádcích řeknete, že jsem „zapřisáhlý materialista". Já ale netvrdím, že není „něco mezi nebem a zemí". Píši jen své názory a přesvědčení, které nikomu nevnucuji. Neříkám ani, že se nemohu mýlit. Jestli se s těmito řádky ztotožníte nebo ne, to je jen vaše věc. Já měl zkrátka potřebu to ze sebe dostat.

Dnes, jako dospělý, už tak často nepociťuji úzkost z věcí, které si nedokážu vysvětlit. Už vím, že kvůli tomu, co neovlivním nebo co nelze ani pochopit, se nemá cenu trápit. Ostatně někdy je těžší vyrovnat se s věcmi, které konečně pochopíme ...