Filozofie naivního ateisty

Kapitola pátá: ČAS, REALITA A RELATIVITA

Co je vlastně čas? Nejjednodušeji řečeno - další rozměr. Pokud máte pozici nějakého předmětu definovanou v prostoru tím, kde se nachází - můžeme zůstat u geometrického označení pozice pomocí rozměrů X, Y a Z - pak z „širšího pohledu" není jen důležité, kde se ten předmět nachází, ale také KDY se tam nachází. Kdyby čas neexistoval nebo se zastavil, tak bude vše „zamrzlé" na stejném místě a s rozměry X, Y a Z si vystačíme. Jelikož se ale vše pohybuje, pak je potřeba i tyto tři rozměry nekonečněkrát znásobit o linii času. Kámen se za chvíli bude vyskytovat na jiném místě. I když s ním nikdo nepohneme, pohybuje se a otáčí celá země a s ní se pohybuje i ten kámen. Zřejmě nic ve vesmíru není na konstantní pozici. A čím více času uplyne, tím více se vše pohybuje a mění, jako bychom se v každém bodě oddalovali na další přímce - dalším rozměru.

Také čas je zřejmě nekonečný. Těžko někdy skončí - vždy, když se něco odehraje, musí být i „něco potom". A potom a potom a potom ... i kdyby skončil vesmír, poběží čas v prázdném vakuu, kde se budou pohybovat součástky, planety, světlo, jen to nebude nikdo vnímat. Jsou sice teorie, že čas je způsoben rozpínáním vesmíru a až se vesmír napne úplně, začne se zase smršťovat a my svoje životy prožijeme ještě jednou, ale pozpátku. Když ale tuto teorii opustíme a zůstaneme u té - z mého pohledu nejpravděpodobnější a nejreálnější verze - že čas je také nekonečný, musíme pak připustit i relativitu času. Stejně jako u rozměrů v prostoru, i nejdelší pro nás představitelný časový úsek se v nekonečnu může nesčetněkrát opakovat. A obráceně - ve zlomku vteřiny se v pro nás miniaturním světě mohlo odehrát neuvěřitelně mnoho událostí.

Z pohledu nekonečna má tedy zlomek vteřiny stejný význam, jako miliardy let. Z trochu lépe uchopitelné představy si můžeme říct, že v krátké chvilce můžeme provést něco, co ovlivní svět na mnoho generací (stvořit vynález, zplodit novou generaci, zabít mnoho lidí), ale můžeme také „proflákat" desítky let, které přímo téměř nic neovlivní.

Akceptace nekonečného času ale zase svádí k myšlence, že vlastně náš život nemá vůbec žádný smysl. Berme to ale i obráceně: i nepatrný zlomek času v našem životě může být stejně důležitý, jako miliony let.

Jestli jste vůbec dočetli až sem, vyzkouším vaši představivost a trpělivost ještě víc. Máme tedy 4 rozměry - prostor X, Y, Z a čas. Pro každý „bod v nekonečném prostoru" máme specifikované a jasně dané místo tím, kde se nachází a kdy. Zamysleme se ale nad tím, že to, co se v daném bodu bude nacházet například za minutu, ovlivňujeme my všichni, co se svobodně rozhodujeme. Tedy ... pokud budeme věřit tomu - že se sami a svobodně rozhodujeme. Pak máme vliv na to, co se bude v kterém bodě alespoň kolem nás nacházet a každé naše rozhodnutí může mít opět jak nepatrný, tak i obrovský vliv na budoucnost. Jistě jste slyšeli o tzv. „motýlím efektu" - kdybychom se vrátili v čase do pravěku a šlápli na pouhého motýla, mohlo by to mít vliv na celou evoluci, nemusely by se vyvinout některé druhy, mohlo by to razantně změnit celý svět, jak ho dnes známe. Ale nemusíme se kvůli tomu vracet v čase. Stačí si říct, „co kdyby tehdy ten jeden motýl neuhnul tlapě dinosaura." Pokud věříte, že jsme všichni potomky Adama a Evy, co kdyby oproti současné realitě tehdy zemřely některé z jejich dětí? Je možné, že by dnes na světě byla jen třetina nebo polovina lidí a opět by celý svět vypadal jinak.

Možná vás zarazila úvaha: „pokud budeme věřit tomu, že se sami a svobodně rozhodujeme". To si ponechme pro další kapitolu. Nyní berme za fakt, že naším rozhodováním můžeme do prostoru zasahovat. Můžeme se svobodně rozhodnout, jestli se za pár vteřin sklenička z naší ruky přesune na stůl, nebo ji rozbijeme o zem, nebo ji zakopeme někam, kde vydrží tisíce let.