Filozofie naivního ateisty

Kapitola desátá: ŠTĚSTÍ

Jak být šťastný? Tuhle otázku si asi položíme někdy všichni.

Celé toto moje „filozofické minimum" se točí kolem jednoho slova: „relativní". I pojem štěstí je relativní. Pro někoho je štěstím, když má rodinu a děti. Pro jiného je štěstím cestovat a žít život „poutníka". Pro někoho je štěstím práce, která ho naplňuje a které věnuje většinu svého času, pro jiného koníčky, přátelé nebo kombinace toho všeho. Někomu stačí žít v přírodě, jiný se potřebuje obklopovat materiálními hodnotami. Zase samozřejmě záleží, jak jsme byli vychovaní, co jsme vypozorovali a v souvislosti s genetickými předpoklady a všemi dalšími vlivy vyhodnotili, že je pro nás prioritou. A i tyto priority se během života mohou měnit.

Každý máme něco, co pro nás znamená „pevnou půdu pod nohama". Pro lepší představu bude možná vhodnější přirovnání „ostrov", na kterém - pokud se nám daří - jsme spokojeni a šťastní. Těch „ostrovů" můžeme mít každý více - ať už je to právě rodina, děti, přátelé, práce, bydlení, koníček, každodenní rutina nebo cokoliv jiného. Pokud o takový ostrov, pevnou půdu pod nohama, přijdeme - rozvedeme se, zradí nás kamarád, ztratíme práci nebo jsme z jiného důvodu nuceni jeden z těch ostrovů opustit - máme pocit, že nás to „štěstí" opustilo. Abychom se vyrovnali se ztrátou jednoho z těch ostrovů, zpravidla nám pomůže, když se budeme více věnovat ostrovu jinému - najdeme si nový vztah, budeme se více věnovat svému koníčku atp. Podle mého názoru, lidé, kteří „ztrátě svého ostrova" podlehnou, nebo dokonce získají pocit, že nemají co ztratit a necítí tu „pevnou půdu pod nohama" v podobě alespoň jednoho z těch ostrovů, takoví lidé kromě toho, že těžko mohou být šťastní, pak tíhnou k tomu, stranit se okolnímu světu, mít deprese, pít nebo brát drogy, ubližovat jiným lidem nebo páchat trestné činy. Proto potřebujeme mít těch ostrovů víc.

Když se například zamilujeme, ale upneme se na toho druhého člověka natolik, že kvůli němu opustíme ostatní přátele, přestěhujeme se, přestaneme se zcela věnovat svému koníčku, budeme zanedbávat svoji dosavadní rodinu, de facto „opustíme ostatní ostrovy" kvůli jednomu, který nám v danou chvíli může připadat jako „dokonalý", pak přesto, že nám na přechodnou dobu ten jeden ostrov bude přinášet obrovské štěstí, musíme si uvědomit, že jednou i toto štěstí může skončit. A člověk pak zjistí, že ostatní ostrovy už ztratil a on se bude najednou topit sám uprostřed nekonečného moře ...

Mnohé z mých úvah by se z jistého pohledu daly brát jako velmi depresivní. Leckdo by si mohl říct, pokud neexistuje bůh, neexistuje posmrtný život, vše kolem nás je vlastně „nic" z pohledu nekonečna, naše uvažování je výsledkem všech vlivů, co na nás působily a působí ... možná život jako takový ani nemá smysl. Proč vůbec nějaké „ostrovy" objevovat a budovat?

Je ale tak důležité, aby měl život „smysl"? Pokud máme tu výjimečnou výhodu, že si uvědomujeme, co prožíváme ... když víme, že to všechno pro nás jednou skončí a ztratí se do nekonečné prázdnoty ... není naopak o to větší důvod, ten mimořádný čas strávit co nejlépe a co nejvíce si ho užít? Ať už jsme tu z vůle boha, nebo prostě náhodou? Jestliže nám objevování a budování našich ostrovů přináší radost a tu radost můžeme sdílet s ostatními lidmi nebo ji zanechat svým dětem, není o to větší důvod si tu radost opravdu vychutnat?

Když se nad všemi těmito otázkami zamyslíme, v někom to může způsobit depresi, ale na druhou stranu, není to spíše „povzbuzující"? Není dobré si uvědomit, jak zbytečné je stresovat se kvůli maličkostem, zlobit se jen proto, že nás někdo urazil, že se nám něco nepovedlo, že jsme nezískali zrovna to, co jsme chtěli? Je důležité, jestli nám někdo řekl něco ošklivého? Je třeba „utápět" se v tom, co nás postihlo v minulosti? Není ...