Filozofie naivního ateisty

Kapitola jedenáctá: MAGIE

Přece jsem začal věřit ...

Ne v boha, ani reinkarnaci nebo v cokoliv „nadpřirozeného". Za vším, co jsem dosud napsal, si stojím a myslím si, že mi to nějak zásadněji nikdo a nic nevyvrátí. Přesto jsem jiným názorům přístupný a otevřený a budu se vždy snažit je také pochopit. Jak jsem napsal hned v úvodu, netvrdím, že není nic mezi „nebem a zemí". A to i přesto, že jsem pronikl do tajů řady kouzelnických triků a tak vím, že většina „lidmi zažitých kouzel", včetně mentalismu, telekineze, předpovídání, ovládání myšlenek atp. jsou opravdu „jen triky".

Nechávám si „dveře otevřené" a jsem i přístupný zakusit zkušenosti, které by mě o „existenci nadpřirozena" přesvědčily. Několikrát jsem byl na sezení u kartářky, zúčastnil jsem se i spiritistické seance. Nutno podotknout, že ani jedno mě zatím nepřesvědčilo - kartářky jsou z mého pohledu „pouze" vynikající „psycholožky", které umí hbitě a chytře pracovat s tím, co odpozorují z vašich reakcí a odpovědí. Navíc jejich předpovědi jsou zpravidla v obecné rovině. Zjednodušeně řečeno: když vám kartářka poví, že se vám v příštím roce něco vážného stane, na něco si to vždy vztáhnete.

Přesto alespoň trochu „věřit" začínám. Na co? Na ... řekněme ... vlastní „magii mysli a pozitivního přístupu". Jak funguje?

Tato „magie" je trochu podobná tomu, čemu v dnešní době řada lidí věří - že když si něco „správně přejete", vyšlete tím do vesmíru energii, která se vám vrátí a vesmír vám to přání - třeba v jiné formě -zprostředkuje. Má to určitá pravidla - musíte si to „přát" nezištně, nehnat se za tím za každou cenu, přát si to „pozitivně" (vesmír nezná slůvko „ne" - přání typu „nechci, nepřeju si, chci aby nebylo ..." fungují přesně obráceně), de facto si navodit představu, jako že „už jste to získali". Pak na to klidně můžete zapomenout a „ono to už přijde samo".

Osobně na „vesmírnou energii" nevěřím, i když k tomu, co jsem zde také popisoval - že „čímkoliv přímo i nepřímo ovlivňujeme okolí, to se nám také může vrátit" - má velmi blízko. V mnohém se mi tento přístup líbí. Jak jsem již naznačil několikrát - všechno je jen v naší hlavě. Tento přístup a i některé aspekty víry jako takové díky tomu de facto schvaluji a podporuji (i když pravda, nic se nemá přehánět). Není totiž až tak důležité, v co věříte, ale důležité je, jak díky tomu přijímáte věci kolem. S pozitivním přístupem vždy dokážete víc, než si dovedete představit. Už jen proto, že negativismus vám jen ubírá energii a uzavírá vás před věcmi, kterým byste jinak byli otevření.

Zkusím vám to nejprve přiblížit na příkladu z mé kouzelnické praxe. Teď budu prozrazovat i něco z mé „kouzelnické kuchyně", ale pro účely tohoto textu to risknu.

Řadu let jsem trénoval kouzelnické hmaty a triky a to i takovým stylem, který mi dovolí improvizovat. Neučil jsem se jen „hotové sestavy", ale i jednotlivé hmaty pro různé situace. Když se mi pak nějaké kouzlo nepovede nebo mě divák překvapí něčím, s čím jsem nepočítal - vytrhne mi karty z ruky nebo má požadavek, se kterým jsem se ještě nesetkal, mám zpravidla možnost to „nějak spravit". A tak jsem si po dalších letech tréninku a praxe mohl dovolit začít i s „kouzly", která principiálně závisí také na náhodě. Zjednodušeně řečeno: když si třeba divák pouze myslí kartu a já nemám reálnou možnost, jak ji zjistit (čtení myšlenek je také „pouhým trikem") prostě ji zkusím „odhadnout". Pak v případě, že se trefím, podaří se mi kouzlo, které opravdu vypadá jako „magie nejvyšší úrovně" - samozřejmě se musím chovat, jako že to bylo od začátku mým cílem. Důležité je, abych byl v pohodě i v případě, že kartu neuhodnu a i tehdy předvedl kouzlo, které bude efektní - třeba ne tolik, ale stále na úrovni - nebo z toho udělal alespoň vtip. Ostatně mohu spoléhat na to, že diváci většinou předem netuší, co se bude dít a i „neúspěch" může ve výsledku vypadat jako plánovaná součást představení. Od okamžiku, kdy jsem se dostal do této fáze, kdy mohu sebevědomě říct - „kartu si jen myslete" - zjišťuji, že uhodnu kartu diváka častěji. Nejspíš je to jen můj pocit, třeba je to náhoda, ale možná, jen možná ... je to magie. Čím víc jsem v pohodě a věřím - tomu, že bez ohledu na to, co se stane, budu v pohodě i dál a představení se bude líbit tím je zřejmě větší šance, že se trefím. Pravděpodobně je to opravdu jen můj pocit. Jde o to, že i když mi můj odhad nevyjde, tak mi to vůbec nevadí (jak známo, vždycky se nám v hlavě lépe „ukotví" myšlenky na něco negativního). Důležitý je tedy výsledek a to, že jsem většinou spokojený a stejně tak jsou spokojení i diváci.