Filozofie naivního ateisty

Kapitola sedmá: VŠEHNO JE JEN TAKOVÉ, JAK SI TO V HLAVĚ PŘEBEREŠ

Máme relativní čas a prostor. Co nám však v životě může pomoci, je uvědomit si skutečnost, že relativní je i to, jakým způsobem my sami vnímáme okolí.

Možná vás něco podobného ani nenapadlo: když jste dobře naladění, plní energie, omylem se třeba při chůzi praštíte rukou o stůl, kolikrát si toho ani nevšimnete nebo to přejdete, že se nic nestalo. Podruhé jste vytočení z práce, unavení, praštíte se o stůl úplně stejně a vy vykřiknete bolestí a několik minut nadáváte.

Další příklad: jdete po ulici, zaslechnete někoho, že o vás řekl, že jste „debil". Vy, pokud jste v dobré náladě, tak to přejdete nebo tomu ani nevěnujete pozornost. Pokud vás ten den už něco naštvalo, máte v té samé situaci potřebu si to s dotyčným jít vyřídit nebo o tom přemýšlet po zbytek dne a trápit se. Jednou vás takové oslovení urazí, pár let na to můžete být „nad věcí" (nebo vás ovlivní „Čtyři dohody") a ve stejné situaci si řeknete: „Říká o mně, že jsem debil? To není můj problém, ale jeho".

Někdo se po smrti blízkého léta souží, až onemocní a zemře. Někdo se se smrtí blízkého vyrovná, vzpomíná na příjemné společné chvíle a dokáže se i „pozitivně nabít" tím, že si na dotyčného vzpomene. Dokáže ho ve svém životě „nahradit", i když tím nijak nedegraduje lásku k němu. Někdo věří, že se s dotyčným zase sejdou po smrti. Někdo se prostě obklopí jinými lidmi a zaměstná natolik, že o té bolesti ze ztráty už tolik nepřemýšlí. Někdo propadne alkoholu ...

Někdo po rozchodu s dlouholetým partnerem podlehne emocím a začne toho druhého nenávidět, někdo se je schopen rozejít v dobrém, vzpomíná na řadu společných nádherných chvil, kdy jim to ještě klapalo a třeba je schopen zůstat i v přátelském vztahu.

Kolikrát v naprosto stejných situacích reagujeme úplně jinak. A co je na tom všem možná ještě podstatnější, že každým takovým naším „rozhodnutím" - jak si cokoliv přebereme - ovlivňujeme vědomě i nevědomě mnoho věcí a lidí kolem nás.

Když vás v práci naštve kolega, přijdete domů už rozladění a třeba řeknete partnerce nebo partnerovi něco, co byste jinak neřekli. On nebo ona pak tu „blbou náladu" může přenést na děti, na sousedku a tak dále. A může se nám to i vrátit jako bumerang, když kvůli té „blbé náladě", která vzešla od nás, nás samotné druhý den seřve třeba ta sousedka. Naopak, když působíme na naše okolí „pohodově", přátelsky, vstřícně, většinou (ne vždy, ale častěji) se i to okolí k nám tak bude chovat. A nejen přímé okolí - lidé si to řeknou, působí dál na další lidi kolem nich a může se nám to vrátit i od někoho, od koho bychom to ani nečekali.

Stejné je to s věcmi. Když vzteky něco rozbijeme, už nám ta věc neposlouží a způsobí nám to další problémy, které se mohou nakupit a způsobit i další zlost nejen nám.

To, jak působíme na okolí, se nám zkrátka může vrátit a většinou vrací.

Pro nás i naše okolí je zkrátka důležité, „jak si co v hlavě přebereme". A to, „jak si co v hlavě přebereme", sice záleží zejména na našich dosavadních zkušenostech, ale podle mého názoru, a i z vlastní zkušenosti, se to dá alespoň trochu „trénovat". Stačí chtít. Právě proto, že svojí případnou „blbou náladou" nekazíme den jen sobě, ale i lidem okolo, myslím, že všichni máme motivaci se o to alespoň pokusit. Nebo snad někdo máme blbou náladu rádi?

Dovolím si navrhnout vám několik drobných - osobně osvědčených - pomůcek k takovému „tréninku":

- naučte se říct si někdy: „no a?" - tři jednoduchá písmenka, která vyřčená ve správné situaci mohou naprosto nadlehčit „dusnou atmosféru" nebo vás přimějí se zamyslet, jestli se zrovna nerozčilujete nad něčím, co je vlastně úplná prkotina. A i když to vyslovíte nad něčím vážným, alespoň vás to může rozesmát. Někdo se rozčiluje i jen nad tím, že venku prší. „No a? Tolik věcí se dá dělat doma."