Aurora: Alfa samotářka [✔️]

I. kapitola

Jestli bylo něco, čeho se Aurora bála, byly to vzpomínky.

Odejít ze smečky mělo více výhod než nevýhod, ale v otázce vzpomínek její rozhodnutí kolísalo. Vlastně to bylo to nejhorší, co mohla udělat. Vlci okolo ní zaháněli její noční můry, nedávali jim šanci se objevit, a když už, po probuzení měla podporu v podobě rodiny.

Teď se se svými sny musela vyrovnat sama. Vybrala si to, ať tedy čelí následkům.

Mohla očekávat, že hned první noc mimo bezpečí území se hluboko pohřbené vzpomínky a myšlenky opět připomenou, ale i přes to nebyla připravená. Kdo by taky čekal, že namísto lehkého průběhu postupně se zhoršujících snů přijde rána v podobě jednoho z nejhorších, které se jí kdy zdály.

Skupina pěti vlků se opatrně blížila ke kořisti. Dva z nich byli menší než ti ostatní; mladí vlci, kteří se s dospělými jedinci zdokonalovali v lovu.

„Ouško, sniž hřbet," sykl potichu šedavý vlk, jenž šel vepředu, na první pohled vůdce skupiny. „Drápku, dávej si pozor na ocas, nesmíš s ním vrtět jako divý."

Ani jeden z vlků neodpověděl, na to se až příliš báli, že by se mohli prozradit. Namísto toho učinili, co jim bylo řečeno, snažíce se postupovat stejně jako starší zkušení lovci.

Ouško, bělobřichá vlčice s černohnědým hřbetem a šedou hlavou, stáhla uši blíž k tělu a zatěkala pohledem ke svému kamarádovi. Černý vlk s bílou skvrnou na hrudi se na lov soustředil stejně jako ona. Nesměli nic pokazit, jinak by smečka opět byla o hladu, a i přestože ještě měli sil na pár dní dost, nechtěli jejich možnosti hnát až do vyčerpání.

Zhluboka se nadechla a zadívala se před Alfu. Jejich cílem byl osamocený jelen bez stáda. Ouško moc dobře věděla, že se nesměli zmást klamným dojmem snadného cíle. Jelen se svým mohutným parožím jim mohl velmi uškodit a smrt při lovu nebyla až tak vzácná.

Zbývající dva starší vlci, černobílá vlčice a rudohnědý vlk, se k jelenovi plížili z opačných stran, snažili se ho společně s ostatními obklíčit.

Ouško lehce nadzvedla hlavu, jen aby ji při varovném zasyknutí od Alfy okamžitě sklonila. I to jí však stačilo, aby viděla, že čtveřice vlků už je na svých pozicích a čeká se jenom na ni. Pro sebe se zamračila, nechtěla být poslední. Všechny činnosti ve smečce se hodnotily a posléze odměňovaly větším přídělem kořisti či volnými dny, alespoň tak to platilo pro nedospělé vlky. Ona nechtěla zaostávat, přece nebyla neschopná!

Učinila několik rychlejších kroků do strany, aby vlky dohnala, jenže její uspěchanost měla za následek chybu. Nedávala si pozor, kam šlape, a pod pravou přední tlapkou jí praskla větvička. Okamžitě celá ztuhla, srdce se jí na moment zastavilo.

Jelen prudce zvedl hlavu, samozřejmě, že tak hlasitý blízký zvuk zaslechl. Rozšířil nozdry, nasával pachy. Vytušil nebezpečí, věděl, že někde kolem se nachází predátor a jeho život je v ohrožení. Jako na zavolanou se zvedl jemný větřík a přinesl k jelenovi pachy dvou dospělých vlků za jeho zády. Oči se mu rozšířily strachem a on udělal to jediné, co považoval za rozumné – dal se na útěk. Zvolil cestu, která se mu zdála jako smysluplná. Nemohl se otočit a běžet za sebe, stejně nemohl vyrazit doleva, odkud uslyšel osudný zvuk. Proto vyrazil rovnou před sebe.

Alfa se zvedl ze své skrýše a s hlasitým vyštěknutím dal ostatním povel k útoku. Jelen, jenž nečekal, že se před ním z hustého porostu najednou vynoří mohutný vlk, však nezaváhal. V hlavě měl pouze vidinu svobody a bezpečí, které mu kvůli přibližujícím se vlkům s každým momentem ubývalo.

Sklonil hlavu, nastavuje tak rozkvetlé paroží před sebe. Každé zvíře znalo své silné i slabé stránky a on nebyl výjimkou, moc dobře si uvědomoval, že kopyta a parohy mohou způsobit stejnou škodu jako tesáky a drápy. Ne nadarmo mezi stády vítězili samci s větším parožím.

Šedý vlk na okamžik ztuhl na místě, z lovce se stala štvaná zvěř. Nebyla to ironie? Oba by zabili pro přežití, i když každý za poněkud jiným účelem.

„Ševe, uskoč!" křikl rudý vlk. Oslovil Alfu jeho jménem, aniž by chtěl, ale možná to tak bylo lepší. Štěkl-li by na vlka postavením, nemusel by se vůbec pohnout, neboť jeho instinktivní vůdčí stránka by odmítla přijmout rozkaz od níže postaveného vlka, i kdyby byl v ohrožení jeho život.

Jeho tělo pochopilo smysl jejich slov dřív než jeho mysl, ale ani tak to však nebylo dost rychle. Ve chvíli, kdy uskakoval, jej jelen podebral svým parožím a za druhou polovinu těla odhodil pryč. S bolestným vyštěknutím se otočil ve vzduchu a přistál na bok na zemi až o několik vlčích délek dál.

Zbývající vlci však měli v paměti varování, které jim Alfa každý lov neustále opakoval: ať se stane cokoli, dokončete lov. Některé chyby už změnit nemůžete, ale to, jestli bude smečka hladovět, nebo ne, ovlivnit můžete.

Ze stran se vrhli na zaneprázdněného jelena, poháněni strachem o svého vůdce a touhou po pomstě. Využívajíce kopytníkova soustředění a krátkého zastavení, společně se mu vrhli na nohy a okamžitě se jali překusovat šlachy, aby nemohl utéct.

Sotva kořist padla k zemi pod vahou jejich těl i tesáků, již neschopna útěku, dospělí vlci na něj nalehli, aby mu zabránili kopat kolem sebe nebo se jinak zmítat. Ouško s Drápkem se chopili situace, která se jim tímto nabídla, a ze dvou různých stran se jelenovi zakousli do hrdla. Ucítili krev, jež jim protékala skrz tlamu do krku i ven z tlam a která přiváděla jejich dravé instinkty k šílenství a touze ukousnout si lahodného masa tady a teď.

Jejich rozumné myšlení však vyhrávalo nad pudy a oni se dokázali odtrhnout od kořisti. Nechali teď již bezvládného jelena být a jako jeden se všichni vlci rozběhli ke svému Alfovi.

Pomalu se stavěl na nohy. Nebýt obou dospělých, kteří ho podepřeli zboku, neudržel by se na tlapách. Na boku měl krvavé šrámy, které jelenovy parohy zanechaly, a zadní nohu podivně zkroucenou. Nebylo pochyb, že jeho pravá tlapka byla zlomená. Bolest zračící se v jeho obličeji to jenom potvrzovala.

Ouško provinile zakňučela a stáhla uši k hlavě. „Promiň, tati," zaskučela. „Měla jsem být opatrnější."

„To měla," přitakal, ale v hlase mu nezaznívala zloba, spíš jemnost. „Ale víš, co jsi udělala špatně. Oba jste si však vedli dobře. Drápku, tobě to šlo lépe."

„Děkuji, Alfo."

Mladá vlčice přikývla, i když věděla, že chválu si nezaslouží. Její chybou se zranil Alfa smečky a zraněný Alfa rovná se zranitelná smečka.

A co víc, nebylo jisté, že se Šev uzdraví.

Neuzdravil. Nakonec si tlapu musel sám odkousat a při jednom souboji zemřel.

Aurora přivřela oči a zatřepala hlavou, aby se zbavila vzpomínky. Nebyla to její vina, ne úplně. Každý vlk znal riziko, jež s sebou lovy přinášely. I přesto se však lehce provinilého pocitu nezbavila. Nebýt tehdy tak uspěchaná...

„Dost už!" zavrčela si pro sebe. Teď si vytyčila cíl a hodlala se ho také držet.

V tichosti uháněla krajinou dál. Ani nepostřehla, že její podvědomí zvolilo směr, z něhož před léty přišla do Sharowiny a Arrowovy smečky.

Ani nepostřehla, že mířila domů.