Aurora: Alfa samotářka [✔️]

VIII. kapitola

Poslední kapitola! Epilog vyjde ještě dnes večer. :D

„Já, Alfa Eilon, přijímám výzvu na souboj od samotářky Aurory," prohlásila Alfa pevně, bez špetky strachu v hlase. Jedno z pravidel smeček znělo, že výzva na souboj o postavení Alfy nelze odmítnout. To, jak se k ní daný vůdce postaví, však vypovídá něco o jeho vedení a povaze.

Za pouhých pár úderů srdce stály proti sobě v kruhu tvořeném smečkou a zíraly té druhé do očí. Instinktivně ježily hřbety a cenily tesáky, přestože souboj ještě nezačal, snažily se protivnici zastrašit, dát najevo, kdo je tady Alfa vlčice, kdo je silnější a že ta druhá ze souboje vyjde jako poražená.

Beta Lairen si pročistila krk, poutajíc pozornost všech k ní, byť ze sebe protivnice nespustily oči. „Alfa Eilon se utká v souboji proti Auroře. Prohraje-li, Aurora se stane novou Alfou. Vyhraje-li, má právo Auroru jakkoli potrestat a zůstává na své pozici. Pakliže se vítězem stane Aurora, má totéž právo s Eilon. Souboj skončí vzdáním jednoho z bojujících či jeho smrtí, odmítne-li třetí výzvu pro dobrovolnou prohru. Nezeptá-li se vítězící vlk třikrát prohrávajícího, chce-li se vzdát, a namísto toho jej zabije, nemá právo na pozici Alfy. Jsou jasná pravidla?"

„Ano," odvětily obě současně, vědouce, že nestačí pouze přikývnutí či souhlasný zvuk, ale vyřčené slovo.

„Výborně. Pak může souboj začít."

Auroře se z hrdla bez váhání vydralo temné zavrčení, jehož cílem bylo zastrašit Eilon. Ona se však nedala a oplatila vrčení se stejně hlubokou razancí.

Teď nebyly matka a dcera, teď byly protivnice, vyzývatelka a vyzvaná.

A přestože je spojovala krev, obě si plně uvědomovaly, že jedna z nich může zemřít pod tesáky té druhé, bude-li jí hrdost bránit, aby se vzdala.

Aurora provedla první výpad. Svůj bojový plán upnula na myšlenku, že její matka bude předpokládat, že za ta léta bojuje stejně, přesněji řečeno že se první místa útoku nezměnila.

Útočila zepředu, nikoli ze stran, což jí nechávalo méně míst, na něž se mohla zaměřit. Jistě, kdykoli mohla vést údery do čenichu či očí, ale navzdory touze po vybojování své právoplatné pozice netoužila svou matku připravit o zrak či čich. Tahle místa byla ošemetná, stačil jeden špatný zásah a...

Ne, to nechtěla. Jistě, spousta vlků dokázala žít s ochromenými smysly či úplně bez jednoho, ale značně jim to komplikovalo život a mnohdy se nedožili vysokého věku.

Aurora zdvihla do vzduchu přední tlapky a pevně se zapřela na zadních, zatímco drápy namířila proti matčiným ramenům a tesáky na uši. Eilon neváhala, i ona zaujala pozici na zadních a srazily se ve vzduchu. Zapřely tlapy o sebe, tesáky se zaleskly, jak chňapaly po těle té druhé.

Eilon náhle prudce ustoupila, dřív, než Aurora stačila zatnout drápy do masa, a vlčice překvapením ztratila rovnováhu. Přestože jen na malý okamžik, Eilon to stačilo k tomu, aby využila její nepozornosti. Tentokrát to byla ona, kdo na svou protivnici skočil, a stále rozhozená Aurora se neubránila, když Alfa silou strčila do jejího boku.

Samotářka se musela rychle vzpamatovat, jestli nechtěla, aby souboj skončil za ostudně krátkou dobu. Vypustila logické myšlení a dala na pradávné instinkty zabijáka, jež jí, stejně jako komukoli dalšímu, mnohokrát pomohly. Sotva Aurora dopadla bokem na zem, přetočila se na břicho, aby chránila citlivé místo, a když Eilon vyskočila v mylné domněnce snadného cíle díky odhaleným zádům, Aurora vyskočila také a střetla se s ní v půli cesty.

Alfa polekaně vyjekla, tenhle tah nečekala. Bolestivě se střetla se zemí, zatímco její dcera se postavila, jako kdyby o nic nešlo. Malátně se postavila, zatřepala hlavou. „Dobrá tedy," zasykla potichu.

Eilon zaútočila s veškerou bojovností, jíž v sobě našla. Znásobila stisk svých tesáků i rychlost drápů, její útok byl téměř krutý. Přihlížející nestačili ani mrknout a ona držela Auroru přišpendlenou k zemi, tesáky u jejího hrdla. „Nedokážeš mě porazit a s takovou chceš být Alfa? Ale prosím, dcero, copak ses za ta léta nic nenaučila?"

Aurora sebou zazmítala, snažila se vykroutit ze sevření. „Ještě není konec."

„I kdybys vyhrála, tak co? Zaujmeš pozici Alfy na pár let a poté znovu odejdeš?"

„Nemám v plánu vzdát se svého postavení," zasykla. „Už nikdy." A kdyby předtím neřešila situaci s Whiteclawem, ani by neodešla. Vždyť ji k vedení smečky vychovali, o čemž svědčí i fakt, že si našla novou smečku, kde taktéž zastávala vůdčí pozici.

Byla Alfa samotářka, nepotřebovala po svém boku druha jakožto Alfa vlka.

„Jak si tím můžeš být tak jistá, Auroro? Kdo zaručí, že se nevzdáš smečky, že ji ochráníš, když nedokážeš porazit ani svou matku? Samotářko," hlas jí ztvrdl, „vzdej se."

„Nikdy," odsekla vztekle.

„Vzdej se."

„Tenhle souboj ještě není u konce."

Hruď jí zaduněla hromovým vrčením, když sebrala svou sílu a zabrala tlapami. Nabrala Eilon pod břichem a hrudí, užila své drápy a odhodila ji od sebe. Tesáky jí sklouzly okolo hrdla a protrhly její kůži, ale zranění nebylo smrtelné. Po krku jí stékaly pramínky krve a karmínové kapky máčely její matně bělavý kožich.

Drápy, z nichž odkapávala krev, jež pro změnu nebyla její, zaryla do sněhu a s vřískotem se vrhla na Eilon. Obě dvě kousaly a škrábaly, krev se mísila se slinami a barvila sníh. V zápalu boje ani nepostřehly, že se z nebe začal snášet jemný poprašek sněhu, jenž po přistání na jejich kožiších teplem roztával a mokřil srst.

Přestože se zpočátku zdálo, že má Eilon převahu, nakonec to nepřekvapivě byla Aurora, kdo díky své síle, rychlosti a instinktům držel Alfu pod krkem, stisk čelistí neochvějně pevný. Eilon potupně ležela na břiše, jako kdyby se vlčici podřizovala, ale Aurora stála za ní, aby její matka nemohla kopat, jak to udělala ona.

Eilon zavrčela, ale Aurora ji svým vlastním vrčením přehlušila. „Já jsem Alfa a toto postavení mi připadá právem rodného i vítěze a ty se teď vzdáš a podřídíš se mi jakožto své Alfě. Vzdej se, Eilon, vzdej se."

Vyřkla tři výzvy a nesešlo na tom, že všechny byly řečeny jedním dechem.

Zrzavá vlčice neměla na vybranou, ale ona se rozmýšlet ani nechtěla. Její hlas postrádal ostrost a vrčivost, když stáhla ocas blíž k tělu a tiše, přesto v nastalém tichu jasně prohlásila: „Vzdávám se, Alfo."

Aurora okamžitě uvolnila sevření, nic víc slyšet nepotřebovala. Hrdě se narovnala, navzdory škrábancům a kousancům, jež měla zasazené po těle, držela hlavu, uši i ocas vztyčené.

Přejela pohledem smečku. Vlk po vlkovi klesali k zemi a odhalovali břicha na znamení úcty a podřízení jejich nové Alfě.

Vzepjala se na zadních packách a dlouze, táhle zavyla, oznamovala krajině, kdo je nový vůdce a ochránce. Nechala své vytí odeznít do dálky a teprve poté shlédla na stále se krčící vlky. „Vstaňte," vyzvala je.

Eilon se postavila před ní a usmála se. „Věděla jsem, že nakonec vyhraješ," prozradila. „Chraň smečku a dobře ji veď, využij moudrosti, jíž jsem ti předala a i jíž jsi sama objevila. Nechť máš na své straně Vlčí duchy, kteří ti pomohou učinit správná rozhodnutí."

Alfa krátce zavrtěl ocasem. „Děkuji, matko."

Neměla v plánu selhat, už nikdy nechtěla selhat. Už nikdy nechtěla odejít.

Tohle byla její rodná smečka, místo, kde se narodila i vyrostla. Čestně si vybojovala své postavení a se stejnou hrdostí ho hodlala i obhájit v následujících letech jejího života.

Už nepůjde nikam, nemá, kam. Dospěla žádaného cíle.

Došla domů a tady taky už zůstane. Uctí Whiteclawovu památku tím, že se postará alespoň o jejich rodinu.