Aurora: Alfa samotářka [✔️]

V. kapitola

Pomalu ale jistě začínám mít pocit, že se tahle povídka stává depresivní... Máte stejný názor, nebo jsem jenom já divá? xD
Taky: Tenhle týden patrně nevyjde část k ničemu, jelikož tady nebudu zrovna dvakrát nebudu (budu si užívat ve Španělsku, ha. Ravenne97 – hihi. xD)

Aurora si nebyla jistá, co bylo horší – jestli noční děsy nebo vzpomínky. U představ, jež vytvořila její mysl, se alespoň mohla ujistit, že to není skutečné a nic z toho se nestalo. Kdežto u vzpomínek... u vzpomínek se mohla jen proklínat za své chyby a rozhodnutí, ať už uvážená či ukvapená.

Po tomhle snu definitivně vzdala jakékoli snahy o potlačování myšlenek a vzpomínek, neboť si byla více než jista, že její podvědomí ji jednoduše spát nenechá.

Ale možná to tak bylo dobře. Věděla, že jednou ji všechno, co kdysi nechala za sebou, dožene, stejně tak věděla, že nikdy nenastane chvíle, kdy na to bude připravená. Takže možná, jen možná, lepší teď než jindy, kdy by se mohlo stát ještě mnohem víc dalších událostí.

Snila ve stavu bdění. Jedna část její mysli si uvědomovala, kudy se pohybuje a jakým směrem jde, zůstávala ve střehu kvůli všemožnému nebezpečí, jež hrozilo na každém kroku, nutilo ji větřit a občas zastavovat, aby sluch nerušily její vlastní kroky.

Ta druhá část jí před očima zobrazovala všemožné záblesky z minulosti, které ve výsledku tvořily naprosto chaotický obraz. Ztrácela ponětí o tom, co se stalo v jaký časový úsek, kdo byl kdo, a jaká situace ke komu patřila.

Měla pocit, že ze svých myšlenek zešílí, ovšem možnost nepřemýšlet neexistovala. A když nebyla při vědomí, snila, což nebylo o moc lepší.

Bylo to jako začarovaný kruh, z něhož nevedla žádná úniková cesta. A to nejhorší na tom všem? Mohla si za to sama. Neskončí to, dokud ona sama, jen ona, nenalezne způsob, jak se vyrovnat se svými nedostatky.

„Odejdeš, i když já jsem tvůj druh?"

„Můžeš jít se mnou, Whiteclawe."

„Nemohu opustit smečku, mám tady rodinu a povinnosti. Nejsem samotář, Auroro. Ani ty nejsi. Já neumím bojovat, já leda pomáhám vlkům s hojením."

„Jenže nemohu vést smečku a zároveň mít druha! Vím, že mne od narození učili, jak se stát Alfou. Vím, že mi říkali, co všechno to obnáší. Ale já nemohu, Whiteclawe, jednoduše nemohu. Buď jedno, nebo druhé."

„Pak je to na tobě. Co si vybereš? Druha nebo smečku? Položil bych za tebe život, Auroro, ale dle tvých slov, ty nemyslíš na to, jaký má a bude mít všechno tohle dopad na smečku."

„Máš pravdu. Možná... možná by bylo lepší, kdybych přenechala vedení někomu, kdo na svět přivede další generaci."

„Možná to tak bude lepší."

Byla to jedna z jejich největších hádek, ale i když se poté vzájemně omluvili za slova, jež vyřkli ve vzteku, semínko pochybností, jež v ní bylo již dávno zaseto, radostně klíčilo.

Uvědomila si, že odchodem z funkce se nakonec nic nezmění. Whiteclaw bude nadále naléhat a pokoušet se probudit city, které v sobě neměla. Vlčí duchové, vždyť něco jí napovídalo, že ve skutečnosti ani vlčata mít nemůže, i kdyby chtěla sebevíc.

Odchod se zdál jako jediná rozumná možnost. Doufala, že časem se třeba její myšlenky ustálí a ona zjistí, po čem opravdu touží. Neuplynul den, kdy by na svého druha nemyslela, kdy by nedumala nad tím, jestli na ni stále čeká, nebo jestli se posunul dál, zamiloval do jiné vlčice, jež mu mohla dát, po čem toužil, a měl s ní rodinu.

Ale ať chtěla sebevíc, právě s každým novým rozbřeskem si uvědomovala, že jí Whiteclaw nechybí tak, jak by měl, bylo-li by pouto, které ji svazovalo k němu, milostné.

Dokud se dvě smečky, v jedné byla Alfa, nespojily díky druhům z dvou různých smeček, kteří na sebe čirou náhodou narazili, nebyla si jistá, jestli se má opět vydat na samotářskou cestu a možná pokusit najít cestu domů.

Jenomže když pak viděla, jak je černý vlk majetnický a opatrný vůči jeho družce, stačila jí jedna noc, aby pochopila, že se milují a patří k sobě, že jsou jejich city vzájemné a jeden bez druhého by nepřežili.

Na rozdíl od ní. Nevěděla, jak se daří Whiteclawovi, ale mohla jedině doufat, že je v pořádku stejně jako ona a jejich odloučení téměř ani necítí.

Ach, až teď, když se dozvěděla, že již léta není mezi živými a běhá společně se Ševem po Věčných planinách, pochopila, jak moc se ve svých myšlenkách pletla.

Slyšela, že je-li jeden z druhů mrtvý, ten druhý to vycítí, i kdyby je dělila vzdálenost celého světa. Jak se zdálo, pro ni to neplatilo.

Druhové jsou svým způsobem spřízněné duše daného vlka. Po léta nevěděla, že je něco špatně, že je všechno špatně, jen kvůli tomu, že ji k její spřízněné duši vázalo pouto přátelské.

Kdyby jen bývala tušila, co svým odchodem způsobí, nikdy by neodešla. Jakkoli nesnesla pomyšlení na utrápeného vlka kvůli neopětovaným citům, představa pomalého šílenství způsobeného ztrátou družky ji vyloženě děsila.

Nepomyslela na to, jak mu ublíží. Whiteclaw si za družku nezasloužil někoho tak sobeckého, jako byla ona. Kdyby se jen na chvíli pozastavila nad tím, jak velký rozsah škod by mohl mít její odchod...

Aurora s povzdechem zatřepala hlavou. Takhle nesmím myslet, napomenula se v duchu. Sebelítostí ničemu nepomůže, akorát zničí sama sebe.

Zkus myslet na něco pěkného. Když nemůžeš myšlenky a vzpomínky vytěsnit z hlavy, využij je ve svůj prospěch. Ne všechno, co jsi za svůj život udělala, vedlo ke smrti, zranění nebo jiné katastrofě.

„To by mohlo fungovat," zamumlala si sama pro sebe. Potřebovala slyšet svůj hlas, aby zahnala náhlý pocit samoty a úzkosti. „Když jsem zvládla vzpomínat na pěkné věci předtím, zvládnu to i teď!"

„Drááápkuuuu!" zaúpěla malá vlčice. „No taaaak! Prosím!"

„Dej mi chvilku na přemýšlení. Hm... ne." Pro sebe se zazubil. Ležel stočený do klubíčka pod čerstvou vrstvou sněhu a odmítal se pohnout jenom proto, že tím štval Ouško. Hlavu měl zabořenou ve své vlastní srsti, aby nemohla vidět, že se celou situací vlastně náramně baví.

„Hmpf," zafuněla nakvašeně, nepřestávajíc obcházet svého kamaráda. Byli jediná vlčata ve smečce a pouze ona pocházela od Alfa páru. Drápkovými rodiči byli dva lovci. Ve smečkách, jež žily v zasněženém prostředí, bylo mnohem častěji dovolováno i níže postaveným vlkům přivést na svět vlčata, neboť v jednom vrhu se jednoduše rodilo méně mladých. I přes to však muselo být přinejmenším jedno vlče potomkem Alf.

Drápek cítil, když se Ouško najednou přestala pohybovat. Opatrně pootevřel jedno oko, pak i druhé. Nechápavě nastražil uši, vlčice byla až moc tvrdohlavá na to, aby vzdala své snahy. Stalo se snad něco?

Sotva se pohnul, aby se po ní nenápadně porozhlédl, ucítil její jemné tesáky na svém kožichu a vzápětí už ležel ve sněhu zády, zatímco ona se nad ním vítězně tyčila. „Myslel sis, že přelstíš svou Alfu?" odfrkla si pobaveně, hraně zvedla hlavu majestátním gestu. „Kdepak, mne nepřechytračíš!"

S přimhouřenýma očima ji sledoval. Soupeřivě na ni vycenil tesáky. „Možná ne rozumem, ale stále tě můžu porazit v souboji."

„Tak to bych chtěla vidět!" vyštěkla, v očích jí lstivě jiskřilo.

Drápek se rychle převrátil a tentokrát to byl on, kdo se vrhl na ni. Ouško spokojeně výskla, tak přeci jen dosáhla, po čem toužila. A netrvalo jí to ani tak dlouho jako minule!