Aurora: Alfa samotářka [✔️]

II. kapitola

Nebylo to tak, že by po onom zážitku z dětství neměla ráda lovy na jeleny. Uvědomovala si, že je-li nouze, vlci musí lovit kohokoli, aby přežili, ale přesto se nikdy nezbavila alespoň částečného strachu, jenž hlodal v jejím nitru, kdykoli někdo z hlídkařů oznámil, že na území smečky se nachází stádo a oni mají šanci ulovit mohutného samce.

Tyhle lovy vždycky vedla ona sama a pokaždé zaujala nejnebezpečnější pozici. Nemohla připustit, aby se kvůli nějaké její další chybě kdokoli zranil, natož potom podlehl následkům a zemřel.

Proto když teď sledovala stopu osamocené vysoké, nemohla si pomoct, ale cítila se jaksi klidnější, než kdyby lovila se smečkou. Nemělo by to dávat smysl, neboť samotná měla mnohem menší šanci na úspěch a tím pádem i nasycení, ale alespoň se nemusela strachovat o životy ostatních vlků, nýbrž pouze o ten svůj.

Pomalu postupovala dále. Sluneční vlk na ni shlížel vysoko z oblohy a do západu zbývalo ještě mnoho času, jejž mohla využít pro stopování. Mohutné listoví nad její hlavou propouštělo jen tolik světla a tepla, aby neumírala kvůli nesnesitelnému horku. Stín a chládek lesa vítala mnohem radši než otevřenou pláň, kam ji s určitou pravděpodobností zavede kořist, ale tou dobou by už nemělo být takové horko.

Střihla ušima a zastavila. Pach se tady mísil s jinými. V blízkosti se nacházeli zajíci a cítila i ptáky. Na chvíli zastavila, zvažovala. Neměla hlad, takže i kdyby jí vysoká utekla, v pořádku by vydržela bez jídla ještě několik dní. Na druhou stranu, netušila, jestli potom najde kořist. Z rozumného hlediska přežití by bylo lepší, kdyby se vypravila za malou zvěří, u níž díky jejímu hojnému počtu měla jistotu, že alespoň něco chytí. Další ovšem na sebe nenechalo čekat dlouho, jelikož při lovu menší zvěře se mohla více unavit.

Byl to bludný kruh, z něhož nevedla žádná úniková cesta a s nímž se museli potýkat snad všichni samotáři či lovící vlci.

Nakonec jen zatřepala hlavou. Důvěřovala sama sobě, že zvládne přežít sama i delší čas bez jídla, vždyť jako samotářka žila dlouho před tím, než se stala Alfou ve smečce.

Vyklepala si kožich, protáhla tlapy a rozběhla se dál. Nepřekvapilo ji, když její cestu brzy překřížila řeka, vždyť i lovná zvěř musela jako každá jiná pít a krmit se.

Pach vedl na druhý břeh řeky a Aurora usoudila, že jí nezbyde jiná možnost, než se přebrodit na druhou stranu. Chvíli kráčela po břehu a shlížela pod sebe, než se odvážila vstoupit do vody, aby nalezla mělčinu, kudy by mohla projít bez zbytečného namáčení kožichu.

Voda tekla rychle, ale ne tolik, aby ji mohl proud podtrhnout tlapky. Tak jako tak však nehodlala riskovat, že by ji voda unesla, kdyby se rozhodla plavat. Vyslala tichou prosbu Říčnímu vlkovi, než vstoupila do vody.

Její tlapky obalil chlad, jenž olízl i chlupy na svěšeném ocase. Opatrně našlapovala po kamenitém dnu, svými pohyby rozviřovala bahno a písek. Zastavila asi v půlce cesty, když ji přemohla žízeň. Sklonila hlavu a hltavě chlemtala vodu.

Koutkem oka zachytila jakýsi pohyb. Natočila tlamu a zvědavě se zaměřila na původce, jen aby viděla, jak kolem proplavalo malé tělíčko. V řece byly ryby!

Dva vlci stáli jen pár skoků od sebe, oba v mělčině. Hleděli do vody a pomalu procházeli korytem řeky. „Proč se vůbec máme učit chytat ryby?" mumlal Drápek. „Je jich třeba hodně k nasycení jednoho vlka!"

„Dokud jsi ji neochutnal, nevíš, o co přicházíš," odvětila chytře Ouško a mlsně si olízla tlamu, aby zahnala sliny. „Nechápu, proč jsi nad ní ohrnoval čumák. Měl jsi ji zkusit taky!"

„Než jsem stačil říct, že bych si možná taky dal, snědla jsi ji!"

Vyplázla na něj jazyk. „Měl ses rozhodovat rychleji."

Dopadla na ni sprška studené vody. Oklepala se a okamžitě pohlédla vlkovým směrem. Tvářil se, jakože nic, ale oni tady byli sami a nebyla možnost, že by tohle zavinila ryba. Chystala se mu to oplatit, jenže on ji s šibalským leskem v očích zarazil: „Lovíme, nezapomněla jsi? Tak nečeř vodu a soustřeď se."

„Však počkej, to se ti bude smát, až budu mít naloveno víc ryb než ty!"

„Zatím nemáš žádnou, tak neremcej a lov."

Jen si odfrkla, ale pysky měla roztáhnuté do úsměvu a špička ocasu jí lehce cukala pobavením. Pak se ale opět sklonila k vodě a soustředila se na dlouhá štíhlá těla, která klouzala okolo nich.

Věděla, že nesmí moc dlouho otálet, jinak by se jí nikdy nepodařilo nic chytit. Musí to být prudká instinktivní akce, žádné rozmýšlení.

Lehce natočila hlavu na stranu, aby měla lepší přístup, počkala, dokud vyhlédnutá ryba nepřiplavala ještě o něco blíž, a pak vystřelila rychle jako had. Tlama se jí naplnila vodou a slizkým tělem, vodu potřísnilo pár kapek krve smíchaných se slinami. Tiskla zuby k sobě, upevňovala sevření.

Vyskočila na břeh, tlamu plnou ryby, kterou posléze položila do trávy. Odolávala nutkání strhat z ní šupiny a zakousnout se do lahodného neobvyklého masa.

Obrátila hlavu na svého kamaráda, který se na ni vítězně zubil, jelikož i jemu z tlamy viselo úzké rybí tělo.

Pousmála se nad těmi vzpomínkami. Dnes však neměla v plánu lovit ryby, proto rychle přešla zbytek řeky a pokračovala nadále v cestě.

Zanedlouho narazila na stádo, jež stopovala. Sedmero srn a srnců se páslo na pomezí lesa a plání, jak Aurora předvídala. Sotva je měla na dohled, zpomalila a zvolnila krok.

Neměla důvod čekat. Plácla sebou o zem a neslyšně se plížila jejich směrem, očima pátrajíce po vhodné kořisti. Nemohla zaútočit na březí srny a samice bez mláděte tam byla pouze jediná, takže nemusela dlouho rozjímat nad obětí.

Šlo to skvěle. Dávala si pozor a srny o ní nevěděli, dokud se nepostavila a nevyběhla za svým cílem. V tu chvíli se stádo dalo na útěk, pohánění strachem o životy své i nenarozených potomků.

Nebylo tak těžké na vyhlédnutou srnu zezadu naskočit a strhnout ji k zemi, kde ji okamžitě zardousila. Vlci neměli svou váhu, tesáky a drápy jen tak pro nic za nic, kdyby je nesměli používat při přežití, no ne?

Lhala by, kdyby tvrdila, že cestování a lov ji nakonec poněkud nevyčerpal. Vděčně obešla mrtvé tělo a bez váhání otevřela hrudní koš. Pustila se do nejlepších částí celé srny. Další z výhod samotářství, nemusela se s nikým dělit.

Z poklidného hodování ji vyrušilo rozezlené zavytí. „To byla moje kořist!" zavřeštěl kdosi.

Zvedla hlavu, ale bylo pozdě. Obklopila ji záplava bílošedé srsti a ona se musela potýkat s tesáky cvakajícími po jejím těle.