Aurora: Alfa samotářka [✔️]

VI. kapitola

Nespokojeně, téměř naštvaně, se loudala lesem. Sem tam strčila tlapkou do jednoho kamínku, jindy schválně překousla větvičku v půli. Nikam nespěchala, vždyť mělo-li samotářství nějakou výhodu, byla to právě samota a svoboda, o níž si mohou členové smeček pouze zdát.

„Staň se Alfou, říkali," mrmlala si pro sebe Aurora. Nahlas už mluvila jen proto, aby zahnala pocit stísněnosti, neboť nechtěla zůstat napospas pouze svým myšlenkám a zešílet z toho ticha. Samotu vítala, ale ticho ne. „Je to skvělá pozice, říkali. Budeš mít spoustu výhod a respekt. Pche! A jak to dopadlo."

Zkoušela zírat do země, ale když se zabrala do sledování stop veverky natolik, že ani nepostřehla, když stopy zmizely, a ona nestihla zareagovat dostatečně rychle, aby přerazila srážku se stromem, usoudila, že věnovat pozornost pouze stopám a ne okolí nebude nejlepší nápad.

„Celý život jsem se učila, jak být správná Alfa. Z rodné smečky jsem utekla, když jsem nedokázala vyřešit problém mezi družstvím a alfováním, a namísto toho jsem se stala Alfou v jiné smečce, kde jsem strávila několik let a z níž jsem opět odešla." Odfrkla si, sotva jí došlo, že tím v podstatě shrnula její roky vůdcovství. Už jen fakt, že nezůstala v původní smečce, napovídal, že je něco jinak, než by mělo být.

Byla špatná Alfa?

Osobně si to nemyslela. Dovedla řešit problémy snadno a rychle, soustředila se na blahobyt vlků, neměla problém povolit níže postaveným vlkům potomky. V žádné ze dvou smeček, v nichž žila, se nepotýkala s dlouhodobými spory, nenávistí či stěžováním si na postavení nebo nedostatek jídla.

Ovšem když se do velení přimíchaly osobní problémy, to byla věc druhá. Ty se tak snadno řešit nedaly a ona se jim vyhýbala obloukem, jelikož její první a poslední (a zároveň i největší) dopadl jejím útěkem a trpícím vlkem.

Takže ano, jistým způsobem byla špatná Alfa, protože přestože nadále součástí smečky nebyla, něco, co udělala během doby, co ji vedla, vedlo k ublížení nejednomu členu smečky a následné smrti vlka.

„Výborně, prostě skvělé. Takže tohle nevyšlo. A potom?" Zašklebila se do prázdna, naštvaná na sebe i svět. „Staň se samotářem, říkali. Nemusíš se vypořádávat s problémy smečky, máš svobodu, sama si určuješ, kdy jdeš spát a kdy se bude jíst." Na chvíli se zamyslela. „Zní to báječně – možná proto, že i je –, ale samozřejmě i samotářství má své mouchy. Třeba nejistotu potravy či velká práce s hlídáním území, je-li stálé. A taky... jakkoli nerada to přiznávám, někdy je potřeba mít někoho, s kým si vlk může promluvit, na koho se obrátit, když má problémy, někoho, s kým se cítí v bezpečí a milovaný."

Její ne tak úplně vnitřní ale přesto stále monolog přerušil skřekot ptáků a ona na zemi uviděla několik rychle mizících stínů.

Už ani nereagovala, když se jí hlavou prohnala další vzpomínka. Pro sebe se usmála, tahle byla další z těch, které vítala, přestože se při nich v jedné části jejího nitra rozlézalo prázdno.

„Pamatuju, jak jsme spolu sledovali ptáky," začala potichu, jako kdyby mluvila k němu. Nejen k němu, ale k celému světu, ke všem, kteří budou ochotni naslouchat – a i k těm, kteří o její povídání stát nebudou. Však Vlčí duchové se jistojistě postarají, aby ti, jíž mají její slova slyšet, naslouchali, ať jsou kdekoli. „Bylo to fascinující. Dokázal mluvit celý den o tom, jak to musí být úžasné, umět létat. Jen roztáhnout křídla a vznášet se nad vysokými stromy a ještě vyššími vrcholky hor, shlížet na svět seshora, nechat všechny starosti zaniknout v hukotu větru. Vím, že jedna jeho část toužila po svobodě, jakou mají ptáci, jakou jsem na nějakou dobu získala i já, ale ta jeho část, na rozdíl od té mé, nebila silně. Ozývala se jenom jako šepot zaniknutý v šelestu listí. Nakonec se Whiteclaw rozhodl lépe.

„Pamatuju, že si pokaždé stěžoval na peří. Miloval ptáky a miloval je lovit, ale peří, to mu vadilo. Vždycky, vždycky nespokojeně vrčel, když měl tlamu plnou peří." Krátce se zasmála, och ano, přímo ho slyšela.

Mláděcí „To není vtipné, Ouško. Nezbavím se toho, voda mi peří akorát přilepí do tlamy!" nakonec nahradilo „Nechceš mi ho oškubat? Ne? Pěkně prosím, Auroro? No tak, jsi přece Alfa, máš zajistit pohodlí smečky – peří pohodlné není!" a ona se na něj pokaždé jenom zubila, vědouc, že svá slova nemyslí vážně, nýbrž pouze v žertu. Nikdy však nepolevila, nechala ho, ať se s kořistí popasuje sám.

Jakožto Alfa měla naučit vlky přežít samotné v případě nouze, no ne?

„Zvláštní, i když ptáky miloval, nikdy nezískal dostatek zkušenosti, aby zvládl oškubat peří rychle," pokračovala zamyšleně. „No, nikdo není dokonalý, že?"

Takhle pokračovala po celý zbytek dne, mluvila sama se sebou, radovala se z toho, na co si vzpomněla, nechala smutek odeznít, neboť věděla, že Whiteclaw by netoužil, aby se užírala v sebenenávisti a vzteku, jakkoli oprávněné by tyto pocity byly.

Co bylo, bylo, a teď to již nezmění. Její chyby měly vážné následky, ovšem jediné, co teď mohla udělat, bylo vzít si z nich ponaučení a ubezpečit se, že se tohle nestane znova.

„Myslela jsem si, že když odejdu, vyřeší to problém s neopětovanými city," vzdychla. „Měla jsem za to, že se nebude trápit a pochopí, že já nejsem dobrá družka. Hodně jsem se spletla, že?"

Řečnická otázka zůstala nezodpovězena, přesně, jak čekala – vždyť tady navíc nebyl nikdo, kdo by jí mohl odpovědět. Zatřepala hlavou, přivřela oči a pak pohlédla na nebe, kde Sluneční vlk pomalu mizel za horizontem, barvil oblohu do krásných ohnivých odstínů a jeho poslední teplo rozehřívalo Aurořin kožich.

„Možná žádám o moc," začala zlehka, „ale jestli mne vidíš z Věčných planin... odpusť mi, Whiteclawe. Nechtěla jsem ti ublížit, myslela jsem, že konám v zájmu dobra všech, hlavně nás obou. Měl jsi pravdu," vzlykla, nadále neudržela slzy, jež se tlačily do jejích očí po celý den, „jsem sobecká a nemám žádné právo tě vinit, že jsi nešel se mnou. Jenom tě prosím... odpusť mi, že jsem se nevrátila, že jsem bezstarostně žila v domnění, že jsi v pořádku. Neprosila bych o to, kdybych si nemyslela, že toho budeš schopný."

Upírala pohled do záře Slunečního vlka, oslnivé světlo ji téměř oslepovalo, ale stálo to za to. Přísahala by, že se na nebi zaleskl pár známých hnědých očí a něco v její hrudi při tom pohledu zaplesalo, okamžik na to rozpadlo na miliardu malých kousíčků a pak zase spojilo v jeden velký celek.

Skrz slzy se usmála, zavrtěla ocasem, zdvihla hlavu a zplna hrdla zavyla své díky, stavěje se na zadní, aby byla blíž k nebesům, k Vlčím duchům a Věčným planinám, k Ševovi a Whiteclawovi.

Cosi, snad požehnání mrtvých, jí projelo tělem jako blesk a dodalo energii. Neplýtvala jí, okamžitě se rozběhla za Slunečním vlkem, cítíc neviditelné pouto, jež ji tam táhlo.

Veškeré světlo zmizelo a panování převzala Měsíční vlčice, když konečně dorazila na místo. Srdce jí rychle bilo a dech měla zrychlený, jelikož celou dobu nezastavovala, ale stálo to za to.

Do čenichu ji udeřily pachy vlků, jež poznávala a jež se právě vynořovaly ze vzpomínek, ovšem to nejdůležitější se rozkládalo přímo před ní.

Velké jezero, jehož hladina se třpytila ve svitu Měsíční vlčice a jemné vlnky jemně čeřily jeho hladinu, jí i po tolika letech bralo dech svou krásou. Až teď postřehla zasněženou krajinu, jíž se jí téměř jako zázrakem podařilo nevšímat díky vzrušení z běhu a zamyšlením nad tím, kam ji asi onen tah vedl.

Teď už chápala, kde byla, proč zde byla a věděla také, že to byli dva milovaní vlci, jež na ni dávali při její cestě pozor z Věčných plání, kteří ji sem dovedli.

Půlměsíční jezero.

Byla doma.