Cursed Crown (GoT Fanfic)

2.Royle - Bouře

"VY LÍNÍ ZKURVYSYNI! LEJTE TU VODU Z LODI NEBO Z NÁS BUDE POTRAVA PRO ŽRALOKY A JINOU HAVĚŤ" řval starý kapitán Rhon Pyke na celou svou posádku na palubě. Na moři se objevila bouře jakou si kapitán za svou dlouhou dobu služby u Aryi Stark nepamatuje. Sám tvrdí že to je kletba Potopeného boha, ale ostatní mu nevěří ani slovo a vystačí si s názvem "přírodní katastrofa". Všichni mladí plavčíci létali po lodi jako smyslu zbavení a pomocí kbelíků vylévali mořskou vodu z lodi. Jediný kapitán v klidu stál a komandoval okolí.

"Hni se zmetku!" zařval na plavčíka běžícího okolo něho a praštil ho dřevěnou holí. Plavčík si z toho nic nedělala a zrychlil ve vylévání vody. Přehnala se taková vlna, že to loď téměř obrátilo, a tak všichni plavčíci jako jeden utíkali na druhou stranu lodi, aby ji vyvážili. A mezitím dole v podpalubí pádlovali o život ostatní námořníci, jen aby se dostali z šílené bouře.
Tentokrát se ale silná vlna ohnala přes palubu, a dva plavčíky smetla s sebou
.
"ROYLE! Mladého Loda už nezachráníš, tak přestaň civět přes palubu, jako by jsi čekal že tě někdo vojede ze zadu!" řval kapitán na chlapce, který se ohnul přes palubu, a zůstal tak stát.

"Ale pane, já-já držím Loda" vysvětlil utahaně mladík Royle, který sýpal z té tíhy kterou drží na rukou. Kapitán ale dokulhal k chlapci a holí strefil visícího Loda do hlavy. Ten se pustil a spadl do změti vln.

"Ale-"

"Ani slovo a makej, nebo to nepřežije nikdo!" rozkázal Roylovi přímo do obličeje, až chlapec cítil kapitánův dech a sliny. Poté se vrátil zpět do práce, i když zaskočený ze ztráty jediného přítele na palubě. Když se rozhodl utéct z domu a přidat se k námořníkům, nečekal, že ho všichni starší a zkušenější budou šikanovat a mlátit. Jediný Lod byl také nováček, a nováčci drží při spolu. Zatímco většina zkušených se rozpláclo o vlny.

"KAPITÁNE! Tohle není normální bouře" řval navigátor do ucha kapitána Rhona.

"JÁ VÍM! To je hněv Potopeného boha! Takovou dračí bouří by příroda nevyvolala!"

"Máte na mysli hněv Sedmi bohů" dohadoval se navigátor.

"Ne, tohle má na svědomí Pán světla!" přidal se zástupce kapitána z Meereenu. Všichni tři muži se uprostřed silné bouře začali hádat, mezitím co jejich podřízení ze sebe málem vydali duši.

"TY PRAŠIVEJ PSE, jsem tu dlouho jak to moře, já poznám když je něco zásah MÉHO boha" řval neustále kapitán.

"Tak mi to ukaž, ukaž mi jeho sílu" dráždil pořád navigátor.

"KURVA BOUŘE TI NESTAČÍ!"
Mezitím létali blesky jako divé, až jede zasáhl stěžeň, a ten se zřítil na palubu. Do lodi začala téct voda.

"Dobrá, začínám věřit v Potopeného boha, je pozdě na změnu náboženství?" zeptal se zástupce, ale oba pánové zakývali hlavami. Začala panika. Všechny čluny už dávno vypluli, takže námořníci začali trhat dveře a tlustá prkna lodi. Kapitán Rhon si stoupl ke kormidlu a tam klidně stál. Nemělo smysl ho přemlouvat, ať se záchrání. Je to proti jeho kapitánské cti.

"VY ZEMSKÝ KRYSY, BYLO MI POTĚŠENÍ SE S VÁMI PLAVIT!" zařval z plných plic na posádku a napil se z placky. To paniku ale nepřerušilo, začali boje o improvizační čluny. Jediní dva lidé, co to sledovali, byl stále překvapený Royle a kapitán.
A poté se všichni podívali na gigantické chapadlo, vymrštěné z moře, a svižně útočící na loď. Vyrazilo z vln jako ladná ruka, připravená zase spadnout. Všechny oči zíraly na přísavky zespod chapadel, na ty zlověstné kruhy. Ta se roztříštila na tisíc dřevěných kusů, tolik mrtvých na dně moře, tolik ztracených duší na tomto neznámém moři. To vše za písně bouře, za melodie vln a za křiku umírajících námořníků. Však jeden, jeden jediný námořník přežil.

*

U nízkého útesu bylo překrásně. Slunce zářilo jako pec, obloha byla modrá...až na husté temné mračno v dáli. Ale to Alyssu, mladou rybářku neznepokojovalo. Rybařila na svém obvyklém místě, které ji přinášelo hodně ryb na prodej. Byla zde spokojená, žila poklidný život. A měla draka.

"Zefyre, na" řekla mladému drakovi letícímu těsně nad ní, a hodila mu právě vylovenou rybu. Drak ji hbitě chytil a roztrhal ve své zubaté čelisti. Jak Alyssa ví, Zefyr je nádherný drak. Modrozelené šupiny se perfektně hodily k hladině čistého moře. A Alyssu uklidňovalo jeho létání, každý silný pohyb jeho křídel. Jinak by ji rybařit tak nebavilo, je to zábava maximálně pro jejího otce, rybáře Thaara z Pobřežního města.

"Alysso! Tak kolik jsi toho prodala ve městě, proč jsi za mnou nešla s výdělkem" ozval se z konce pláže hlas otce Thaara. Už mnoho let to není štíhlý mladík, a vousy má samý rybí tuk, ale stejně ho má Alyssa ráda, a říká otci že takového manžela si přeje.

"Nic"

"Jak nic!?"

"Dnes neměli lidé chuť, to se občas stává, když žijete u moře a už máte dost mít rybu k snídani, obědu i večeři" řekla Alyssa s úsměvem a pořád hleděla na draka nad mořem.

"No tak to se asi budeš muset vypravit do hlavního města slečinko, nebo přijdeme o dům" řekl starostlivě ale přesto tak mile otec. Alyssa se k němu otočila, vstala, a políbila ho na tvář.

"Neboj se, naše rodina je rybářskou elitou v tomhle městě už po generace, my o dům nepřijdeme. A i kdyby, máme jeden druhého" řekla Alyssa. Na vedlejší kámen si zrovna sedal Zefyr a vydal dračí skřehot.

"A Zefyra, máme Zefyra" řekla Alyssa s úsměvem, aby se drak neurazil. Ona věří v jejich velkou inteligenci, tak s ním často zachází jako se člověkem. Jako s nejlepším přítelem.

"Dobře má drahá, ale stejně se tam zítra běž podívat, dám ti vůz a do večera jsi tam" dodal Thaar a už se chystal k odchodu.

"Dobře" odpověděla dcera a znovu si sedla na kámen. Slunce pořád pálilo, ale mraky se přibližovali.

"A dcerko, brzy běž domů, vypadá to na bouři" řekl ustaraně otec.

"Jen ještě nachytám pár ryb a půjdu" slíbila mu Alyssa. Nastalo znovu ticho. Alyssa na chvíli zavřela oči, a užívala si to. Poté ale slyšela křik draka. S trhnutím se vzbudila a podívala na moře. Chvíli nic neviděla, ale potom...

"Zefyre, poleť sem" nakázala mu, a drak okamžitě letěl ke své společnici. Alyssa na něho svižně naskočila a letěla s ním lehce nad hladinou moře, na kterém se začali tvořit silnější a silnější vlny. Všude byli dřevěné trosky, kusy nábytku, ulomená pádla a mnohem víc. Až v jednu chvíli zahlédla tělo.

"Zefyre, víc k zemi a zpomal" přikázala mu Alyssa a Zefyr tak klesl, že se jeho drápy dotýkaly hladiny. Alyssa se natáhla, tělo vytáhla z moře a začala chlapci tlouct do břicha. Protože cítila že žije. Tloukla do něho takovou silou, až se z jeho pusy dostala voda a začal kašlat. A to první co viděl, byla usměvavá tvář bělovlasé dívky Alyssi.

"Ty žiješ" podotkla. A on sám tomu nevěřil.