Vlčí chyba

Kapitola dvanáctá

,,Skrč se a... skoč! No vidíš, tvůj první úlovek." pochválila Sherill černého vlčka a upírala pohled na vypaseného zájice. ,,Možná změna území nebyl zas tak špatný napád.." přemítala tiše.

,,Co říkaš?"

Sherill se však rozhodla Stína ignorovat, neměla potřebu se mu svěřovat o jejích problémech, ne ovšem teď, nechtěla si přiznat, jak moc jí smrt její matky zasáhla a jěště ne před ním. Možná časem by se i Stínovi snad mohla..

,,Co budeme dělat teď?" vyzvídal nedočkavě mladý vlk, čímž Sherill vytrhl z přemýšlení.

Místo odpovědi jmenovaná vlčice silně zavětřila, dnešní vítr sebou přinášel spoustu pachů, včetně ranní hlídky. Ucítila však i kance, jěž se nezdál být daleko. Bez řeči se vydala po jeho pachu, přičemž držela čenich těsně nad zemí.

Dneska nemá zrovna dobrej den. Pomyslel si Stín a následoval Sherill, která ho dovedla z lesa na mýtinu. Až těď černý vlk ucítil důvěryhodnou vůni kořisti. Sherill se zastavila a nechala prostor Stínovi, který se nyní chopil vedení a sám vedl jmenovanou vlčiči. Již byl tak blízko, že slyšel údery kancova srdce a jak bezstarostně chrupe cosi v trávě. Teď byla jeho příležitost. Odrazil se od svých nohou a dopadl na mohutnou kořist.

Kanec ze sebe vydal žalostný výkřik a chystal se k protiútoku. Sherill byla však rychlejší. Vystartovala ze své zálohy a přistála na hřbetě kance, jež se pod její váhou zhroutil.

Stín, nečekaje na nic, rozevřel tlamu plnaje ostrých tesáků, z nichž kapaly sliny, načež se hluboce zakousl do krku, učinil tak smrtelnou ránu -v tomto případě smrtelné kousnutí- a hrdě odstoupil od mrtvé kořisti.

,,Dobrá práce, Stíně. Pojď, odneseme kořist do tábora," oznámila Sherill a uchopila kance za krk, Stín udělal totéž a po boku se vydali do tábora.

Nenacházeli daleko od nynějšího tábora. Pouze přeskočili mělkou říčku a krátce proběhli lesem, z něhož byl už krásně rozeznat tábor.

,,No Stíne, z tebe bude ale lovec," podotkl Alfa a přejížděl pohledem kance, hned když vstoupili do tábora. ,,To bylo tenkrát štěstí, že tě Sherill objevila."

Stín se rozpačitě usmál a dekovně sklonil hlavu, načež pohlédl na Sherill. ,,Co budeme dneska ještě dělat?"

,,No," hlesla a dívala se, jak Omega, Layla, Sunny a Angel pečlivě dělají hradby z větví. ,,dnes, jelikož není ani Sluneční vlk v polovině cesty, mohli bychom poprvé vyzkoušet bojování. Přeci jen jsme na novém území, a přesně nevíme, co je za smečky kolem nás,"

,,Anó!" vypískl Stín a začal Sherill olizovat uši a čenich.

Jmenováná vlčice, ač měla podle všeho špatnou náladu, se okamžitě ke Stínovi přidala. Olízla mu několikrát čenich, načež i uši.

Kolem jdoucí jedinci je překvapeně pozorovali. Nechová se tak druh a družka?

,,Tak dost!" zavrčel Tajfun, který Stínovo chování přestával akceptovat. Vzal ho hrubě za zátylek a odhodil ho co nejdál od Sherill. ,,Tahle si dovolovat nebudeš, je ti to jasný?"

Stín ihned přikývl a schoulil se do klubíčka. Vždyť jsem to tak nemyslel, vždyť to bylo jen přátelské olíznutí, ne?

Tajfun se nalepil na Sherill, čekaje na vřelé poděkování. Nedočkal se však, proto jemně olízl jmenované vlčici ucho a -tak jako Stín- se jí pokusil olíznout čenich.