Vlčí chyba

Kapitola čtvrtá

Bylo ticho, až smrtelné ticho. Ozývalo se pouze mihotavé houkání sovy, nebo napjatý dech vlků na mítině, hluboko v lese, tam, kde to Sherill neznala.

Řekni nám něco o tvé smečce?

Tahle věta Sherill stále dokola bzučela v uších. Co po mně ten vlk pro Vlčí louku chce? Já mu nic říkat nebudu. Usmyslela si tvrdohlavě a tvář se jí změnila v úšklebek, uvolnila napjaté tělo, na sucho polkla a prohodila: ,,Zjisti si to sám,"

Bílý vlk zamýšleně kývl, načež se ohlédl na své podřízené. ,,Jak chceš," pokrčil nezáživně rameny
,,Ale...pokud chceš vidět ještě své rodiče tak..-"

,,Nepotřebuju vidět své rodiče!" Přerušila ho. ,,Jsem budoucí Alfa, dcera nejvýše postavených vlků," vyjmenovávala hrdě se vztyčenou hlavou. ,,A oni mě donutili jíst až po Omegovi!"

,,To je zajímavé." zamýšleně hlesl.

,,To není zajímavé - to je strašné!" Prohlásila nešťastně Sherill. Již z neznámého vlka neměla strach - právě naopak. Zdál se jí jako chápavý vlk, kterému by se tak ráda svěřila. Avšak malý, tichý, nepodstatný hlásek jejího svědomí, stále opakoval to samé. Nedá se mu věřit, neznáš ho, co když je to Rudé neštěstí, o němž mluvil tvůj otec. Černá vlčice se však pouze oklepala a zatřepala hlavou, čímž hlásek utišila a dál mu již nevěnovala pozornost.

,,Pověz, odkud jsi?" Zeptal se jemně bílý vlk, následně mávl nepatrně hlavou. Vlci nyní nestáli v kruhu kolem obou vlků, nýbrž se po skupinkách svalili na zem a tiše diskutovali.

,,No," počala Sherill nejistě. ,,Jsem odtamtud," čenichem ukázala na cestu, z níž před chvílí přiběhla. ,,Žiji se svojí smečkou u velmi dlouhé řeky - přezdívá se jí Dlouhá řeka, je na našem území i velmi hojný les plný zajíců, proto také nese své jméno - Les zajíců, Zaječí les,..." začala vyjmenovávat. Bílý vlk jí pozorně poslouchal - takovéto území by se mu opravdu hodilo, když srovná to své nynější. ,,...no a toto bylo Obří jezero." Skončila a hrdě švihla ocasem. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptala se.

,,No, jmenuji se Červený měsíc," hrdě si jí změřil červenýma očima. ,,Ale přežívají mi.." zarazil se, jakoby si právě uvědomil, co právě řekl. Z toho se už nevykroutím. Pomyslel si úzkostně.

,,Jak se ti přezdívá?" Doléhala vzrušeně Sherill.

,,Co to plácám, nějak se mi nepřezdívá," Ujistil jí a pokusil se o úsměv. ,,Jak se jmenuješ ty?" Zkusil změnit téma.

,,No," černá vlčice pochybovačně přimhouřila oči. ,,Já se jmenuji Sherill." Hrdě nadzvedla hlavu.

,,Hezké jméno," podotkl. ,,Chceš provést mým územím?" Zeptal se, přičemž mu oči pyšně zasvítily.

Sherill chvilku přemýšlela, na co přesně by jí to bylo. Potom se podívala na ostatní vlky, jež bezstarostně leželi na uducané zemi. ,,Tak jo." Pronesla.

Červený měsíc se ušklíbl, mávl ocasem směrem k cestě. Sherill nejistě udělala pár kroků dopředu. ,,Jen běž, já tě doženu." Pobídl ji, přičemž se mu šibalsky zalesklo v očích.

Sherill kývla a vydala se k lesu, z něhož přiběhla.

,,Vy dva!" Zvolal potichu bílý vlk, okamžitě k němu došli dva, úplně stejně hnědí vlci. Z jediného pohledu bylo znát, že jsou sourozenci.
,,Rozmarýne a Tymiáne," oslovil je tiše. ,,Půjdete nepatrně za námi, kdyby se něco zvrtlo. Ale nebudeme o vás vědět," Hrozivě odkryl tesáky. ,,Jinak moc dobře víte, co s vámi udělám," Oba bezváhání přikývli. ,,Tak se mi to líbí." Uchechtl se a doběhl Sherill. Ta již byla v lese.

Jemně se k ní přitulila. Sherill poplašeně ucukla, ale on byl stále nalepený na jejím černém kožíšku.

,,Bojíš se tmy?" Zeptal se Měsíc, když si všiml, jak se nejistě klepe.

,,Ne," rázně švihla ocasem. ,,Jen když nejsem na svém území."

,,Aha," utrousil. ,,Vidíš tam ten útes?"

Sherill pohlédla na obrys útesu. Byl obrovský. Kdyby z něj někdo skočil, jistě by to nepřežil. Pod útesem byla louka bez trávy. Aha ano. Blesklo náhle jmenované vlčici. Tudy jsem běžela, aniž bych si všimla, že běžím pod útesem.

,,Odtud jsi přiběhla, že?" Otázal se, když si všiml jak zkoumavě a důvěryhodně si prohlíží louku. Sherill neodpověděla, pouze kývla. ,,Stýská se ti po rodičích?"

,,Ne, jistě že ne," odpověděla hned. Pak si však vzpomněla na svojí milovanou matku, zastavila se. ,,Co jsem to pro Vlčí louku udělala? Utekla jsem od mých rodičů!" Vyčítala si. ,,P-promiň Červený měsíci, musím jít!"

,,Ale ty přeci nemusíš nic," konejšivě jí zašeptal do ucha. ,,Vždyť jsi sama říkala, že je nepotřebuješ vidět."

,,To ano." připustila potichu.

,,Ale no tak, Sherry..-"

,,Nebudeš mi říkat Sherry!" Okřikla ho. ,,Hele, víš co, měj se!" Skončila debatu a rozběhla se domů.

,,To těžko!" Zasmál se Měsíc potichu. ,,Rozmarýne, Tymiáne, přiveďte mi ji!" Zavelel. Oba hnědí vlci se okamžitě vydali po stopách černé vlčice.

Bílý vlk se ušklíbl a rozběhl se zpět do svého tábora, usadil se doprostřed mítiny a omotal si ocas kolem tlapek. ,,Hej, Černotlape!" Zvolal znenadání. Ihned k němu doklusal šedý drobný vlk, jen přední tlapky měl černé. ,,Vyhrabej malou nory, tamhle!" Čenichem ukázal na místo za ním. Šedý vlk přikývl a dal se do hrabání.

Již byl skoro hotov, když se ozvalo náhlé zašustění u vchodu. Všichni vlci nastražili uši a své zraky upřely na vchod do tábora. Spatřili tam dva hnědé vlky, byli pěkné pokousaní, oboum tekla krev z boků a jeden z nich přišel o ucho. To se však nedalo srovnat s vlčicí. Jeden jí držel silně za zátylek a druhý jí jistil ze zadu. Z tlapky jí tekla krev, čenich měla zakrvácený, ocas od krve, na břichu vlastnila dlouhý hluboký šrám, nesla i otisk tesáků na krku a na hřbetě. Byl na ni ubohý pohled.

,,Je v bezvědomí." Utrousil jeden, skrz tesáky.

,,Má, co chtěla," spokojeně se ušklíbl Červený měsíc. ,,Dejte jí do týhle nory," mávnutím ocasu ukázal na noru za ním, do níž hnědí vlci okamžitě položili Sherill. ,,Vy dva jí budete hlídat, jetsli uteče, dopadnete ještě hůř než ona," dva strakatí vlci se hned vyšvihli na tlapky a stoupli si před noru, pro případ, kdyby chtěla utéct. ,,Jinak, vy dva, dobrá práce." Pochválil oba hnědé sourozence, ti spokojeně zabručeli.

Červený měsíc si s úšklebkem lehl a položil si hlavu na tlapky. Byl sám se sebou naprosto spokojen - má prvního rukojmí.

○°○°○°○°○

,,Vidíš, co jsme z ní vychovali? Je tvrdohlavá a ještě k tomu drzá!" Naštvaně kroutil hlavou Sagitt a zamýšleně pochodoval po prázdné mítině v táboře.

,,Však ona přijde," konejšivě mu Blue sun olízla ucho. ,,Vždyť víš, bude jistě u Obřího jezera. Sám jsi říkal, že tam tráví nejvíce volného času, zítra si pro ni přijdeme, ano?"

Noo, náhlá změna příběhu. Upřímně, po dnešku mi je poprvé líto Sherill^^
Jinak připomínám, že v mé Info knize můžete psát jakékoliv otázky na všechny postavy v této knize - hned v první kapitole ('Vítej!') Doufám, že napište ;D

Dartia 🐺