Vlčí chyba

Kapitola čtrnáctá

Sherill se probudila. Zamžourala, otevřela tlamu na znamení zívnutí a vyhrabala se ze suchého listí, jež sloužilo jako podestýlka doupěte. Opřel se do ní chladný štiplavý vzduch, s nímž přicházel i první podzimní dny.

Její pohled setrvával u otcova doupěte. Věděla, že s ním není něco v pořádku. V hloubi duše věděla, že jejich silný, odvážný Alfa se na nějakou dobu vzdálil a vystřídal jej duševně slabý a bezmocný vlk. Všichni to věděli, ačkoliv si to nechtěli přiznat.

Slýchávala od ostatních vlků, že tohle, jeho chování, k ničemu nevede a on by měl dobrovolně odstoupit. Tušila to. Navíc by po něm právoplatně nastoupila ona. S čímž souvisel i druh, nadcházející druh. Nyní, po tom všem, na to nebyla připravena, alespoň podle ní.

Zatřepala hlavou, ulehla a chvíli přemýšlela, kdo bude asi tak Betou. Ona sama nechtěla. Nechtěla se vzdát svého postavení, které jí vyhovovalo. Do hlavy se jí seřadili všechny kandidáti. Tajfun, Hurikán, možná Rain.

Náhle něco zašustilo, z nory slabě vyšel Sagitt. Jeho stav se očividně zhoršil. Malátně došel do středu tábora a zavyl. Z ostatních doupat začali pomalu vylézt vlci.

,,Dnes mi není dobře," zachraptěl Sagitt, když se všichni shromáždili kolem něj. ,,Ovšem novou Betou se stane Jewl, pokud bude souhlasit. Myslím si, že nás bude schopna utěšit v mnoha situacích smečky a bude skvělou Betou, moudrou Betou," chvíli se díval na Tajfuna a zvažoval, jestli to nebyla chyba.

Modrooká vlčice hrdě vyšla z davu, pokynula hlavou na znamení díku. ,,Děkuji ti, Alfo. Budu se zkoušet smečku nezklamat a zastoupit naší milovanou někdejší Betu."

Sagittovi se rozšířili zorničky. Jeho Betu nikdo nikdy nezastoupí! Pokoušel se to nebrat jako urážku a zkoumavě si prohlížel Jewl. ,,Dobrá tedy dnes si smečku vezmeš na starost," byla jeho poslední slova, nebyla třeba nic dodat. Alfa neohrabaně došel k doupěti, v němž následně zmizel.

Nová Beta mírně vykulila oči. Nečekala, že první den bude dohlížet a hlavně řídit smečku. ,,Ehm, Ledovec, jako vždy rozdělí hlídky a She-Sherill povede lov. A Tulipán," její pohled zabloudil k drobnému bílému vlkovi, jejich pohledy se střetly na pouhý jeden tep srdce, než Bílý pohled odvrátil. ,,udělá jeho každodenní práce." dokončila a nejistě se vydala směrem, kde sídlilo Alfova nora. V půli cesty se ovšem zastavila, jakoby právě zvažovala, jetsli je to dobrý nápad. Usoudila variantu ne, proto se odploužila směrem do svého doupěte.

~

Sunny dnes měla sama hlídku, kde ji v půli vystřídá Angel. Vydala se tedy do barevného lesa. Pečlivě značkovala území a nechávala všechny pachy nasávat do sebe. V hlavě jí ovšem běželo něco úplně jiného než ranní hlídka. Před očima měla stále černou vlčici, okolo níž byli zástupy vlků, kteří se k ní pokoušeli dostat co nejblíže.

Možná závist k oné vlčici byla natolik silná, že se jí už tak dlouho chtěla pomstít.

~

Bylo pozdní odpoledne. Bílý tulipán měl pro dnešek vše hotové, nory byly vystlané a připravené pro vlčí spánek. Chvíli pospával u své nory a přemýšlel o své rodiny. Nikdy se o ní před smečkou nezmínil, nechtěl o ní mluvit. Nikdo přesně nevěděl proč, no, spíše některé členy to ani nezajímalo.

Pohrával si se vzpomínkou své sestry. Nádherné strakaté vlčici, která měla vlohy se stát Alfou, jeho někdejší smečky. Věděl, že někteří to tušili. Ovšem byla dcera Omegy, stejně jako on. Jejich matka byla nová členka tehdejší smečky. Když se připojila k oné smečce, čekala Bílého tulipánu a Naly, jeho mladší sestru. Už odmalička, dvě vlčata, neměla v této smečce úplně šťastnou budoucnost, což Bílý již začal pociťovat při výběru svého nového jména.

Jednou Omegou, navždy Omegou.

Tato jediná věta ho utvrzovala v tom, že nikdy nebude hlídkou, lovcem nebo dokonce Alfou. Pakliže by nikoho nevyzval na souboj. Vezmeme-li v úvahu, že zázrakem porazil Rudé neštěstí. Nebo ne?

~

Vlci se tulili k sobě v řádně uspořádaných norách, krom Hafisi a Layly, které byly společně na noční hlídce, přičemž na Hafisině oficiálně poslední.

Ticho rušil jen hlasitý dech kohosi. Její tesáky se blyštily a oči přímo zářily. Co nejopatrněji chytila černé tělo a tiše se vydala z tábora.

Měla štěstí, že se oběť neprobudila. Pouze něco mumlala ve spánku. Běžela dlouho, ovšem přesně věděla kam. Její nohy rytmicky běžely po měkké půdě.

Až dorazily do cíle, vyšplhala se na útes a zahleděla se na ledově studenou vodu, načež na spící srst. Zvažovala, v tlapkách měla jeden nevinný vlčí život. Vzepětí se jí ale pohled naskytl Trojku.

Už věděla...

Vím vím, kapitola vyšla po dalším století a ješte k tomu je značně kratší. Nevím, nějak mi to tady sedělo skončit.
Jinak i tady chci všem moc poděkovat za první trojčíslý. Moc děkuju <3

DartiaWolf 🐺