Skončilo to brzy

15.

Když jsem se vzbudila, myslela jsem si, že budu s hlavou mlátit do zdi, jak příšerně mě bolela. Navíc jsem měla úplné okno. Jediné, co jsem si dokázala vybavit, bylo to, že jsem byla s Evženem v baru. A to bylo vše. Jamie a vedle mě neležel a navíc jsem se málem přizabila o prázdný kýbl, který byl u mé postele. Bože, až tak?

Jamieho jsem našla v kuchyni. "Dobré poledne," pozdravil mě a usmíval se od ucha k uchu. "Jak ti je?" zeptal se a napil se čaje. "Bolí mě hlava, a navíc si nic nepamatuji," zaskučela jsem. Jamie se rozesmál. "Co je?" "Včera jste s Evženem pěkně řádili," řekl a uchechtl se. "Co?" "Musel jsem pro tebe přijet, a byla jsi totálně na mol," "Zpívala si nějakou písničku na celý Zlín, mluvila si nesmysly, a skoro se neudržela na nohou," "A korunovala jsi to na záchodě, kde jsem ti držel vlasy," odpověděl.

Rozesmál se, a smál se docela dlouho. Za to já se styděla a bylo mi, jak když po čuni dá. "Omlouvám se, asi jsme toho měli moc," řekla jsem. "Ty jsi tak roztomilá, když se červenáš," řekl a rozesmál se. "Neboj, nezlobím se, prostě jste si vyhodili z kopýtka," řekl mi Jamie a políbil mě na čelo. Oddechla jsem si. Nechtěla jsem, aby se na mě Jamie zlobil. "Zvládneš mi dneska fandit?" "Hrajeme čtvrtfinále s Pražáky," Usmála jsem se. Posadila jsem se mu na klín a koukala do těch jeho neskutečně modrých očí. "To si nenechám ujít," zašeptala jsem a přisála jsem se na jeho krásné rty. Okamžitě spolupracoval a držel si mě kolem pasu.

Vášnivě jsme se začali líbat. Bylo to, jako bychom se týden neviděli, nebo jako by to mělo být naposledy. Užívali jsme si jeden druhého, jako kromě nás nic neexistovalo.

"Jak mám dneska podat stoprocentní výkon, když jsi mě takto zničila," řekl se spokojeným výrazem ve tváři. "Neboj, určitě budeš opět skvělý," odpověděla jsem a poslala mu vzdušnou pusu. Usmál se. A tak jsme se naobědvali a Jamie odešel na předzápasový mini trénink, jak on to nazýval. A já jsem se rozhodla, že se stavím domů.

"To je taky dost, že se ukážeš, nic o tobě nevím!" ano, přesně takto mě pozdravila mamka. "Promiň, však jsem dospělá," odpověděla jsem. "Víš jaké to je, když jsi najednou v domě sama?" "Jak bys taky mohla, když lítáš někde s tím hokejistou," odpověděla si mamka sama. "Já vím," řekla jsem. "Nediv se mi, že se snažím co nejvíce volného času strávit s ním," hovořila jsem. "Jakmile skončí sezóna, vrátí se do Kanady," odpověděla jsem. "Prostě vše skončí," špitla jsem a posadila se ke stolu. "Nemíníš doufám, zmizet s ním," ozvala se matka po chvíli ticha. Je pravda, že jsem nad tím uvažovala. Prostě mi ta myšlenka na mysl přišla, jelikož Jamie byl muž, který byl úplně jiný než ostatní, tím jak se choval, jak jednal a podobně. Bohužel jsem došla úplně k jinému závěru.

Nedokázala jsem si představit, že bych měla opustit rodný Zlín a vydat se do neznáma. Navíc jsem zde měla rodinu, kamarády, a hlavně nedodělanou školu, kde mi chyběl už pouhý rok. Cítila jsem v sobě, že jsem zde šťastná a víc nepotřebuji. Bohužel toto zjištění mi rvalo srdce z hrudi. Jeho přítomnost se mnou dělala divy, myslela jsem snad, že dokážu létat. Vše jsem na něm tak milovala. A také jsem věděla, že žádného muže nebudu milovat tolik, jako právě tohoto Kanaďana. Nikdo nebude jako on, možná se už nikdy nezamiluji, možná ano, to bylo ve hvězdách.

Zahnala jsem veškeré tíživé myšlenky, které se týkaly konce naší lásky, a užívala si přítomnosti. Rozloučila jsem se s matkou a šla na zimní stadion. Odehraje se tam první utkání čtvrtfinále mezi Zlínem a Prahou. A atmosféra bude jistě skvělá, ostatně jako každý zápas s tímto rivalem.

S Evženem jsem se potkala až na tribuně, jelikož jsem se malinko opozdila. "Tak co, jak ti po včerejšku je?" otázala jsem se hned, jakmile jsme se pozdravili. "Ráno jsem myslel, že vyletím z kůže, bylo mi fakt jako psovi na stromě, ale už je mi líp," zněla jeho odpověď. "Co ty?" "Jen mě bolela hlava a Jamie se mi smál, musel totiž pro mě přijet před stadion, a doma mi držel vlasy, když jsem zvracela," řekla jsem. "Tak to máš dobré, že se o tebe tak postaral," odpověděl. "Ani nevíš, jak jsem se před ním ráno styděla, když mi celou tu hrůzu vyprávěl," podotkla jsem. "To si dokážu živě představit, nebyl naštvaný?" "Naštěstí nebyl, okomentoval to tím, že jsme si prostě vyhodili z kopýtka," odpověděla jsem a oba jsme se rozesmáli.

Začalo se hrát a od začátku byly Pražáci, úplně marní. U všech puků úplně poslední, prohrávali osobní souboje a buly, a v obraně byly díravý jako cedník. Takže nebylo divu, že jsme po první třetině vedli 4:0. Jamie byl opět k nezastavení a byl ho plný led. Jeden gól vstřelil a dva přihrál. Celkově se na tu naši hru tak hezky koukalo. Každého správného fanouška hřálo u srdce, že po tolika zklamání, konečně přišla radost a štěstí.

"Odletíš i s Jamiem, až skončí sezóna?" otázal se Evžen a raději se díval jinam. Poznala jsem, že se bojí kladné odpovědi. Evidentně jsem byla jediná, koho zde měl, kdo s ním mluvil, a nepohrdal jím, kvůli jeho sexuální orientaci. I on byl pro mě velmi důležitým článkem v mém životě. Znali jsme se od školky, a naše pevné přátelství vydrželo až do teď. Byla jsem první, komu řekl, že se mu líbí kluci. Prosil mě, ať ho nezavrhuji. Nikdy by mi něco takového nepřišlo na mysl. "Je to jinak Evžene," zněla moje smutná odpověď.

"Nedokážu to všechno tady jen tak nechat a odejít," řekla jsem a viděla, jak mu spadl kámen ze srdce. "Naše láska brzy skončí, a od začátku to oba víme," mluvila jsem a bylo mi do breku. "Každopádně já tu pro tebe vždycky budu," řekl mi přímo do očí. Uplakaně jsem se usmála a obejmuli jsme se. Tato věta mi malinko pomohla, vědomí, že s bolesti nejste sami, je o něco lepší.