Skončilo to brzy

7.

Nemohla jsem dospat. Jak bych taky mohla? Když dneska jdu na kafé s hokejistou. Od té doby, co jsem se vrátila ze semináře, prohrabuji celý svůj šatník a hledám něco, co bych si mohla vzít na sebe. Vytáhla jsem šaty, které normálně nosím na běžné nošení, jak se říká.

"Bože, co to tu vyvádíš?" vypískla matka, když sem vrazila a viděla tu bordel, jako když bomba spadne. "Co je?" zeptala jsem se. "Ty někam jdeš?" zeptala se matka. "Jo!" Vůbec jsem se jí nechtěla zpovídat. Díky bohu, že odpochodovala. A já měla pořád dilema, co na sebe.

Nakonec jsem se rozhodla pro džínovou sukni, krajkovou halenku a baleríny. To by šlo. A tak jsem se šla na obědvat. "Jdeš s Evženem?" vyzvídala matka. "Jo," zalhala jsem. "A kdy se konečně dáte dohromady?" "Moc by vám to slušelo," řekla. "Mami, Evžen je gay," řekla jsem. "Cože?" vyjekla. Jen jsem přikývla a jedla dál. Od té doby matka už nepromluvila. Konečně.

Čas maličko pokročil a já se šla obléknout. Jemně jsem se nalíčila a navoněla. Znovu jsem se podívala na sebe do zrcadla. "Jo to by šlo," řekla jsem si nahlas. Vzala jsem si kabelku a šla dolů. "On přijede sem?" zeptala se znovu matka. "Ano," Co se tak najednou stará. Vždyť je to jak u výslechu.

Bylo přesně 14:00 a před naším domem zastavilo krásné BMV, moc dobře jsem věděla, kdo to je. A vystoupil. "To není Evžen!" založila si matka ruce na prsou. "Není no," A tak jsem vyběhla z domu. "Ahoj," pozdravili jsme se. "Můžeme?" Přikývla jsem. Sedla jsem si na místo spolujezdce, kde už jsem jednou seděla. "Jak ses měla?" zeptal se. "Dalo se to, musela jsem dneska ještě jít na seminář," řekla jsem. "Co ty?" zeptala jsem se. "Já jsem vstával před chvílí," řekl s úsměvem. Usmála jsem se. Zrovna jak se pohnul tak ke mě doputovala jeho úžasná vůně. Bože!

Vystoupili jsme na parkovišti a šli směrem k Zlatému jablku. "Jak se ti líbí ve Zlíně?" zeptala jsem se. "Jo, je tu hezky," odpověděl mi. "Všude samé lesy, a takové zvláštní domečky," Usmála jsem se. "To jsou Baťovy domky," řekla jsem a něco málo jsem mu řekla o historii tohoto města. "Zajímavé," řekl Jamie, když jsem své krátké povídání ukončila. Ve Zlatém jablku jsme našli kavárnu a šli si sednout na terasu. Bylo krásné počasí a foukal lehký vánek, díky kterému mi vlasy létali všude kolem. Zrovna přišla taková hezká blondýnka. "Co si dáte?" zeptala se a viděla jsem, jak se jí Jamie líbí. "Cappuccino," odpověděl jí Jamie. "Dobře," řekla a pak se podívala na mem a to už jí ten úsměv jako měsíček v úplňku přešel. "Frappe," odpověděla jsem a ona odpochodovala.

"Jak se ti líbil včerejší zápas?" otázal se. "Byl skvělý, porazili jste docela vysoko úřadujícího mistra no," řekla jsem. "Jo, to jo, ale spíš jsme čekali, že na nás od začátku vlítnou, ale nestalo se tak," Usmála jsem se. "A jak se koukalo na hokej s VIP zóny?" padla jeho otázka. "Byl to úplně jiný pohled na celé dění, zajímavá zkušenost," odpověděla jsem. Přikývl. Právě se donesla servírka a před Jamieho postavila cappuccino, ozdobený srdíčkem a navíc jsem si všimla podivného papírku na talířku. Normálně ho chce sbalit, káča! Nejraději bych ji vyškubala ty její tunel blond vlasy! Počkat. Já žárlím?

Poté přede mě dala frappe a odešla. Čekala jsem, jestli si všimne vzkazu, který mu tam nechala ta kráva. Podívala jsem se z terasy dolů na dění na ulici. Napila jsem se frappe. Bylo dobré. Jamie si všiml papírku a já ho nenápadně pozorovala. Zajímala by mě jeho reakce. Jen se rozesmál a ukázal mi papírek. Na kterém bylo číslo s tím, že má zavolat. Zmačkal papírek a dal ho do popelníku. "Copak se ti ta blondýnka nelíbí?" zeptala jsem se s menším úsměvem. Asi mě potěšila jeho reakce. "Abych pravdu řekl, tento typ holek moc nemusím," řekl. Mám z toho radost? Jako fakt? Přikývla jsem, ale Jamie to chtěl rozebrat podrobněji. "Tyto holky letí jen poté slávě být ženou slavného muže," řekl. Pokrčila jsem rameny. "Máš na mysli, zlatokopky?" zeptala jsem se. "Asi tak," podotkl a dál jsme se o tom nebavili.

Doufala jsem, že o mě si něco takového nemyslí. Snad ne. A tak jsme probírali snad úplně všechno. Mluvilo se mi s ním tak dobře, jako bychom měli nevyčerpatelný repertoár témat. Dopili jsme, Jamie byl tak hodný, že zaplatil za mě a šli jsme. "Jaký je život v Kanadě?" optala jsem se. "Takový jiný než tu, nevím, jak bych ti to popsal," řekl mi. Jen jsem přikývla. Dali jsme si ještě zmrzlinu. Měla jsem jahodovou a on jablečnou. Tentokrát jsem trvala na tom, že nyní celou útratu zaplatím já, a on tedy souhlasil. Sedli jsme si na lavičku ke kašně a jedli. Opět jsem si neodpustila, abych si jo neprohlížela. Celou jeho přítomnost jsem se snažila užívat plnými doušky, než zase uteče do Kanady.

Ještě jsme seděli a povídali si. "Máš nějakého sourozence?" zeptala jsem se. "Ano, Toma," odpověděl. "Ty?" "Ne," odpověděla jsem a on jen přikývl. "Brácha také hraje hokej?" padla další otázka. "Ne, on je postižený, je na vozíku," odpověděl. "Omlouvám se, nechtěla jsem těm nějak ranit, nevěděla jsem to," odpověděla jsem. "Nemusíš se omlouvat Adriano, je to v pořádku," odpověděl. Bylo mi to líto. Bohužel, takový je život.

Bylo docela pozdě a Jamie mě vezl domů. Samozřejmě jsme mluvili o všem možném a já natajňačku si ho prohlížela. Byl tak krásný. "Adriano, já nejsem slepý, vidím, jak si mě prohlížíš," řekl mi. Hořeli mi tváře studem. Zase zde seděli rajčátko. Uslintané, nutno dodat. Prostě se mi líbí, no. Nemůžu si prostě pomoct no. "Promiň," vypadlo ze mě. Jamie se rozesmál. "Jsi tak hezká, když se červenáš," podotkl jako by nic, a hlavně nijak nerudl, jako já. "Dík no," řekla jsem. A on se usmál.

Zastavil před naším domem. Vystoupila jsem a on taky. "Tak děkuji za příjemné odpoledne," řekla jsem. "I já děkuji, bylo to fajn," řekl s úsměvem. Otočila jsem se, že už půjdu domů, ale nemohla jsem jen tak odejít. Možná mě odstrčí, nebo také ne. Rozhodla jsem se rychle. Otočila jsem se a zjistila, že je těsně za mnou. To už jsem neváhala ani minutu. Přisála jsem se na jeho rty a čekala jsem, že to stopne, ale opak byl pravdou. Spolupracoval. Bože! Asi se mi z těch polibků podlomí kolena. Líbal neskutečně.