Skončilo to brzy

16.

"Copak to je?" zeptala jsem se, když mi Jamie dával malou dárkovou taštičku. "Dárek," řekl. Usmála jsem se a podívala se dovnitř. Našla jsem tam hezkou černou krabičku. "Chtěl jsem ti dát něco na památku," řekl mi a políbil mě. Usmála jsem se. S úžasem jsem zůstala koukat na krásné zlaté srdíčko na řetízku. Muselo to být hrozně drahé. "To je krásné, moc děkuji," poděkovala jsem a Jamie mi řetízek zapnul na krku. "Moc ti sluší," zhodnotil.

Jak dlouho jsme byly v objetí? Dlouho. Kdybych mohla, v životě bych ho nepustila. Jenže jsem musela. Začínala poslední série sezóny. A to ta finálová. Naši rivalové byl tým z Plzně. Celé play off jsme se koukali na neuvěřitelný hokej, pomalu se to nedalo popsat, jak moc to byla precizní práce. Ještě nebyl konec, už zbýval jen poslední krůček. Porazit Plzeň a vychutnat si sladkou a zaslouženou výhru. Tento tým na to měl. Budou to mít však o něco těžší, protože Plzeň ve vyřazovacích bojích ukázala, že se nikdy nevzdají. V zápase proti Pardubicím dokázali otočit stav 6:0 v posledním zápase a v poslední třetině. A to je už nějaká věc. Je to klub, který nemá v mužstvu někoho, kdo by vyčníval, kdo by měl slavné jméno, či kór mega formu. Dokázali to jako tým, svou pílí, a odhodláním. To bylo na nich tolik sympatické.

A pak tu byl tým, který před sezónou vyhlížel snad jen předkolo, dokud sem nepřišel Jamie McGuire, a neuvázal všem týmům, že je jejich postrachem, který je velice složité ubránit. Ostatní jeho spoluhráči se chytili, a vytvořili nejnebezpečnější, nejšikovnější a nejproduktivnější tým celé extraligy. Základní část jsme jednoznačně ovládli. A zasloužili jsme si za to pohár.

"Chtěl jsem se zeptat, mám dva lístky na zápasy v Plzni, nechceš vzít Evžena a přijet?" zeptal se Jamie, když se vypravoval na první zápas série. "To by bylo skvělé," zajásala jsem. Usmál se a políbil mě. Jakmile Jamie odešel, přepadl mě obrovský smutek a nakonec i pláč. Prostě to tak neskutečně uteklo. Bylo to, jako bych se jen otočila. A najednou tu byl skoro celý konec sezóny. Myslela jsem, že se asi zblázním. Nedalo se prostě nic dělat. Musí se vrátit zpět, do své rodné země. Za svou rodinou, určitě jim už hrozně schází. Brácha, ségra, máma a táta, na něj čekají. Od začátku si věděla, do čeho jdeš, tak se teď nemůžeš hroutit. Jo to se lehko řekne, hůř provede.

"Tak co Evžene, vyhrajeme?" zeptala jsem se, když jsem opět přišla o něco později. "Ty jsi plakala, že?" zeptal se. Musel mé oteklé oči vidět. Není slepý! Jen jsem přikývla. "Ach jo," povzdechl si Evžen a pevně mě obejmul. Přesně to jsem potřebovala. "Ještě máš chviličku, tak ji nepromarni," zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem. "Podívej, to jsem od Jamieho dneska dostala," řekla jsem a ukázala mu přívěšek, který jsem měla na krku. "Je krásný, má dobrý vkus," zněla Evženova odpověď. "Prý na památku," vydechla jsem. "To je od něj hezké," "Víš, bál jsem se, aby nebyl jako ostatní," začal. "Prostě, aby si s tebou neužil, a neodkopl tě, jako nějakého prašivého psa," hovořil a já na něj jenom zírala. "Kdyby to udělal, rozbil bych mu hubu," řekl tvrdě, a jako by nic. "Jenže ukázal, že je úplně jiný, a že se umí chovat, jako normální člověk, i když je slavný a hodně toho dokázal," mluvil. Nebyla jsem schopná slova. "Když jsem to celé pochopil, byl jsem hrozně rád, že jsi šťastná, že ti s ním je dobře, a těšilo mě to," "Moc jsem vám to přál, a jste prostě krásný pár," řekl mi a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se a znovu jsme se obejmuli. "Pojedeš se mnou na zápasy i do Plzně?" zeptala jsem se. "Jamie nám sehnal lístky," podotkla jsem. "Bude mi ctí," řekl s úsměvem. "Víš, chtěla bych tam Jamiemu ukázat, že jsme rádi, že tu s námi byl, a poděkovat mu," řekla jsem a znovu jsem si utírala neposedné slzy. "Tak do toho jdu s tebou," řekl mi. Plácli jsme si.

Začalo se hrát, a opět, jako by to byla tradice, jsme byli u puku, a hnali se do útočného pásma. Atmosféra zde byla naprosto nepředstavitelná, kdo ví, jak to vnímali hráči na ledě. Určitě byla fenomenální. "GOOOL!" řvali jsme. "STŘELCEM ÚVODNÍ BRANKY JE JAMIE McGUIRE!" řval hlasatel, který celý tento hokej prožíval s námi. Samozřejmě od teď se celým stadionem neslo jméno muže, kterého jsem bezmezně milovala. Bylo to neskutečné. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech. Sotva jsme se vydýchali z té euforie, padla další branka. A tak celá euforie začala na novo. Neskutečné, je to splněný sen. Konečně po tom vleklém trápení zase trochu radosti.

Vyhráli jsme 4:1 a vedli jsme ve finálové sérii 1:0. A zaslouženě. S Evženem jsme nezapomněli si dát vítězné pivo. Všude se zpíval Vysoký jalovec, a slavilo. "To byla jízda, jenom valím oči," řekl Evžen. "To teda jo, Jamie hrál opět skvěle," pochválila jsem. "Jo to jo, ale celý tým hrál skvěle," Přikývla jsem na souhlas a napila se piva. Najednou mi někdo zakryl oči. "Kdo je to," zeptal se Evžen. "Jamie?" zeptala jsem se. "Ne," odpověděl. "Tak kdo?" A tak ten dotyčný zdělal ruce z mých očí, a dovolil mi, abych se podívala. Ve snu by mě něco takového nenapadlo. "Mami?" vyjekla jsem. "No co, musela jsem se přece podívat, s kým to vlastně chodíš," řekla mamka s úsměvem. Padla jsem jí do náruče. Hleděla jsem jako puk. "Co tě to popadlo?" "Uvědomila jsem si, že jsem nebyla takovou matkou, jakou bych měla být, a proto jsem se ti chtěla omluvit," řekla mi. Nebyla jsem schopná slova. "Evžen mi vyprávěl o tom, jaký Jamie je, abych ti pravdu řekla, měla jsem obavy, aby si neužil a nenechal tě být," řekla. Už druhý, kdo si to myslel. "Přece jenom, je to slavný a hezký chlap, může mít každou, když si usmyslí, tak mi to prosím neměj za zlé," řekla a sklopila hlavu. Znovu jsem ji obejmula. "To je dobré," zašeptala jsem. "Dobrý den, paní Pavlíčková," ozvalo se za mamkou. Nečekala jsem na máminu odpověď a skočila mu do náruče. Okamžitě mi objetí oplácel a dokonce krásně políbil.