O soli a krvi

1. Stálo to za to?

                   Pomalu otevírám jedno oko. Hned ho zase zavřu. Praštilo mě do něj slunce. Začnu znovu, tentokrát s oběma očima, hezky pomalu. Mrkám, jak jen můžu, až mi tečou slzy. Kde to jsem? Slunce už mi nevadí, tak se začínám rozhlížet. Jenomže skoro nic nevidim. Polštář. No jasně, ležim na polštáři. Pak mě napadá – kde mám matraci? Aha. Zřejmě jsem se z postele ztratil já, ne matrace, pod sebou mám parkety.

Podle toho se ujišťuji, že jsem u sebe v pokoji. V mém jsou totiž parkety, nikde jinde. Mamka přesvědčila tátu, aby dal do ložnice takovej hustej chlupatej modrej koberec. Ségra má stejnej, akorát fialovej. A děcka si nic nevybírala, dostaly přidělěnej žlutej koberec s nějakýma medvídkama nebo co. Podle mě fakt nechutnej. V kuchyni a na chodbách máme lino, v obýváku dlaždice. Já jsem si v pokoji nechal parkety. Nemusim vysávat, stačí si jen zamést. A kdo pozná, že nevytírám? No, a když si podlahu zaflákám barvama, nemusim jí kdo ví jak drhnout.

Když chci zjistit, proč nejsem na posteli a pokouším se zvednout na loket, zamotá se mi hlava. V uších mi šumí. Otočím hlavou k posteli – je hned u mě, po mojí levé ruce. To znamená, že neutekla. Kde je Ilja? přemýšlím. Deka napůl leží na posteli, napůl je zamotaná do mých nohou. Zamotala mi deka nohy nebo jsem nohama zamotal deku? Koneckonců, vždyť je to jedno... Daří se mi zvednout se do sedu. Do háje, proč mám boty? Hlava mi třeští, v uších hučí, s krkem sotva můžu hýbat.

Jak se mi tělo probírá, hlásí se o nutné potřeby. S úpěním se zvedám na nohy a za dveřmi zahýbám na záchod. Opřu se o futra dveří a zírám na kliku. Vlastně ne na kliku, ale na to, co z ní visí – papírová cedulka, na které je hodně barevně a kulatými písmeny napsáno NEPOUŽÍVAT! Písmo mojí mladší sestry. Té starší. Ta mladší neumí psát.

Och, jak vtipné, říkám si v duchu a beru za kliku. Je podivně lepkavá, ale moc to neregistruju. V domácnosti se dvěma prcky si zvyknete na leccos. Asi měli k večeři marmeládu.

Myšlenky i chuť na marmeládu mě přejdou v momentě, kdy se z pootevřených dveří vyvalí strašný puch. Jaksi povědomý... a ne z těch příjemných. Otevírám dveře dokořán a vidím příčinu. Obsah jakéhosi žaludku, vlastně mého žaludku, se válí... no, v lepším případě v záchodě. Odtahuji ruku od kliky. Marmeláda... Sestřin vtip možná nebyl tak úplně vtipem. Znovu se mi zvedá žaludek a motá hlava. Vleču svoje tělo do přízemí a používám druhý záchod. Ještě že ho máme!

Když vyjdu ze záchoda, napadá mě, proč tu nikdo není? To všichni ještě spí? Že by bylo tak brzo? Jdu se podívat do kuchyně na hodiny. Není brzo, je deset. Deset... to je divný. Deset... a nikdo není vzhůru. Deset... to je fakt divný. Deset... vždyť je pondělí! Ale ne! První myšlenka – zabalim školu, budu doma. Jenže, co řeknu našim? Druhá myšlenka – okamžitě letim do školy. Jenže... co ten záchod? Mámě ani tátovi jsem neřekl, že někam jdu. A do háje... Namířim si to do koupelny a napouštim plnej kýbl teplý vody a nějaký pěny. Kdo ví, co to je. Beru si taky několik hadrů navíc a pro jistotu i pár rukavic.

Když jdu po schodech, vzpomenu si, že rodiče včera ráno odjeli do města za babičkou, protože onemocněla, nebo co. Prý přijedou někdy během dne. To znamená, že bych sebou měl hodit. Dorazí spíš až odpoledne, ale jak všichni víme, náhoda je blbec. A ségra... ona mě nevzbudila! To je hajzl! Věděla o stavu záchoda, tak musela vědět i o stavu mojí hlavy! A prcci za mnou taky nepřišli, to znamená... To znamená, že jim to musela zakázat! Ta se nezdá, svině!

Nejdřív ze všeho toaleťákem otřu kliku od „marmelády", potom splachovátko, které taky neoplývá čistotou. Říkám si, aspoň jsem neztratil tolik rozumu, aby mě nenapadlo spláchnout. No, lepší by možná bylo, kdyby se mi to povedlo. Spláchnu teda aspoň teď. Většina zvratek mizí v odtoku, ale jejich pach to nevzdává. Proto mířím k Andree do pokoje a půjčuju si první šátek, který najdu. Stejně je nenosí. U sebe v pokoji ho doplním o příjemnou vůni parfému a na záchodě si ho zavážu "na banditu". To je lepší. Pustím se do práce.

Nakonec beru do ruky nějakou WC vůni či co to je, a stříkám s ní na všechny stěny a hlavně na podlahu. Nesmí to být cítit! Když jsem hotov, hlava se mi motá a bojím se, že budu vytírat znova. Šátek odhazuji. Spíš jsem se pod ním dusil.

V koupelně si napouštím plné umyvadlo vody a bořím do něj obličej. Stálo mi to za to? přemýšlím pod vodou. Zvedám hlavu a nadechnu se. Dívám se na sebe do zrcadla. Mám červenej obličej jako rak. Mokré vlasy se mi lepí na obličej. Ty suché mi trčí neučesané na všechny strany. Nechci se na sebe takhle koukat. Na to, kam jsem to dotáh. Proto opět nořím hlavu pod vodu. Fakt mi to za to stálo? Protože nemám moc času, vypouštím vodu v umyvadle a utírám si obličej. Beru do ruky hřeben a češu se obyčejně na patku. Dneska žádný šminky, žádnej gel, říkám si v duchu. Když se vidím v zrcadle, zase si vzpomenu na žiletku, kterou máme v šuplíku pracovního stolu... Netušim proč, ale poslední dobou mi tahle myšlenka otravuje mozek. Čim dál častěji.

V pokoji si konečně skopávám moje koncertový boty, házim na sebe starý džíny a černý triko. Přes rameno si hodim školní batoh a jdu opět do přízemí. V kuchyni do sebe kopnu asi půl litru nějaký minerálky. Hlad nemam. Všimnu si, že na stole leží nějaký papír. Stojí na něm:

„Můj milý bratříčku, doufám, že si uklidíš ten bordel na záchodě. Myslim, žes to docela přehnal. Můžeš bejt rád, že sem tě nechala spát. Ilja je vyvenčenej. Taky asi víš, žes měl odvést malý do školky, co? Ještě že máš tak ochotnou sestru, jako jsem já, viď? P. S.: Miluju tě, vole."

No jo, děcka... na ty jsem úplně zapomněl. V první chvíli mi zas hlavou probíhá ta věta. Stálo mi to za to? Jo, přesně ta. Pak ale popadnu propisku a na papíře se objeví nová slova:

„Och, jak jsem ti zavázán, moje milovaná sestřičko! Příště by stačilo mě probudit, Ilju bych si vyvenčil a prcky klidně odved, víš? Kdybys mě probudila, taky bych nepřišel pozdě do školy, moje převelice ochotná sestro. P. S.: Já tebe taky, kravko."

No fakt, stálo mi to za to? Letí mi hlavou, ale to už vážně musim vypadnout. Nazouvám si černé konversky a pádim na zastávku.

Když vcházim do třídy a omlouvám se učiteli, cítím na sobě nepříjemné pohledy. Některé lhostejné, další pobavené, jiné opovrhující. Když procházím uličkou, zaslechnu Goriláka, jak šeptá: "Hele, panenka má nějaký vybledlý vočíčka, ne?" někdo se tomu zasměje, ale já mám takovou kocovinu, že ani nepoznám, na co narážejí. Ale že mluví o mně, to vim, to poznám vždycky.

Sedám si do prázdné lavice. Samozřejmě, můj jediný skutečný kamarád tu není. Říkám si, že má ještě nohy kolem záchoda. Asi to po něm uklidí jeho maminka. Jemu totiž napíšou omluvenku, i kdyby věděli, že byl ve škole, kdyby si to přál. Debil jeden.

Konečně si to připouštim. Nechávám si tim prolejzat mozek. To ti to za to vážně stálo, ty osle blbej?!

O přestávkách spim neskrývaně. O hodinách se snažim mít aspoň otevřené oči. Když po konci školy scházim ze schodů, přidává se ke mně nějakej starší kluk z gymplu. Taky nevypadá zrovna čerstvě.

„Hele, včera jsem tě viděl pařit. Fakt se mi líbíš, seš zábavnej. Nechceš jít příští tejden na oslavu mý dospělosti?"

Vážně ti to za to... „Fajn, proč ne."

*****

Ahoj! Vítám tě u první kapitoly tohoto vyprávění!

Moc doufám, že tě bavilo. Nech mi tu prosím nějaký názor, postřeh... Díky :)

Úplně nevím, kdy vydám další kapitolu, ale určitě vydám! Celkem jich bude deset plus takové bonusy mezi každou kapitolou. Takže jestli tě zajímá, co náš hrdina prožije příště, nezapomeň si dílo uložit nebo mi dát sledování! :)

Taky mě zajímá, jak si myslíš, že bude příběh pokračovat nebo co by v něm podle tebe nemělo chybět.

Ráda si přečtu i tvoje příběhy a přidám k nim názor ;)