O soli a krvi

5. Fesťák za všechny prachy

Tak po měsíci jsem tu s další kapitolou. Minule jsme nechali užívat si Robina na festivalu, dneska zjistíme, jak si užívá dál...

Otevírám oči s divnym pocitem mokra. To proto, že prší. Padají na mě kapky jedna za druhou. Ležim totiž venku na trávě. Mám ještě další divnej pocit. Pravou rukou zvednu ruku, kterou mám přes břicho. Není moje. Je Alanova. Okamžitě se vysmýknu z jeho objetí a zvedám se na nohy. Snažim se pochopit, co se to stalo. Aha... Ožrali jsme se. Pěkně mě bolí hlava. Jenomže... Proč mě, do háje, Alan objímal? Pevně doufám, že to bylo jenom z ožraleckýho přátelství... Vim já, jestli není Alan na kluky?

Marně přemýšlím, proč jsme včera nepostavili ten stan. Pak si vybavim, že já jsem ho postavit chtěl. Dementi blbý. Rozhlídnu se kolem, ale nikdo jinej tu neleží. Kdo ví, kde je David nebo Mára. Alana prozatím nechávám, kde je. Myslim, že na tom byl hůř než já, takže stejně nemá smysl ho budit. Vydám se teda směrem k našemu autu. Je přesně tam, kde ho Mára zaparkoval – uprostřed vjezdu na parkoviště. Zrovna k němu někdo došel a divoce buší do okýnka. Brzy pochopim, že je to šofér jinýho auta, kterej chce z parkoviště vyjet.

Dojdu blíž a zjistim, že Mára spí uvnitř. Teda spal. Teď se vzbudil a začal si s druhým chlápkem nadávat.

„Hej Máro, parkuješ blbě!" osvětlim situaci

„Ty vole a co von mi má co nadávat? A co mě budí když spim? No, co mě budíš, vole?"

„Marku! Prostě přeparkuj!" přikážu. Jemu se to nelíbí, ale nakonec za hlasitých nadávek, už i se mnou jako s pasažérem, odjíždí na parkovací místo.

Jsem tak akorát pěkně naštvanej, protože tenhle frajírek si spal v klidu v autě, zatímco já s Alanem jsme mokli na trávě. No jo, ten tam vlastně pořád leží. A kdo ví, kde je David. Vysvětluju Markovi situaci a společně se vydáme probudit Alana, kterého následně doprovázíme do auta. Alan opět usíná, Mára dává nohy na palubku a kouří z okýnka a já si řikám, že tenhle fesťák stojí za houby a měl jsem radši zůstat doma. Teprv teď se kouknu na mobil a zjišťuju, že je půl osmý ráno. Pecka.

Prší pořád víc a všechno je stejný. Alan spí, jeho bratránek mlčí a David nikde. Dávám si snídani z batohu a jen tak mimochodem se kouknu do peněženky. Aha... Jestli mě někdo nepozve, tak se už neožeru. Všechno jsem utratil včera během ani ne dvou hodin. Že já jsem ale pitomej.

Po hodině usínám vedle Emo hvězdy. Za další hodinu se budim opět v jeho objetí. Tohle už nemůže bejt náhoda přece. Odstrčim ho od sebe a on se taky probírá. Neví, kde je a co se děje, ale já nemám náladu mu to vysvětlovat, a tak zase usíná.

Najednou klepe na okýnku vysmátej David pod deštníkem. Sedá si dopředu za volant, protože Marek někam zmizel, když jsme spali.

„A tys byl kde, vole?" ptám se napruženě

„U těch kluků se kterýma jsem včera pil. Hej, bylo nás ve stanu pro tři asi šest," směje se „no... pak už ne. Pak už nám tam bylo moc těsno, tak mě jedna holka vzala k sobě, že má stan jenom pro sebe. No, hééj, umíš si to představit, prostě..." vyprávěl nadšeně, ale zmlknul, když uviděl můj obličej „co je?"

„Co je? Seš blbej?! Zatimco sis užíval u tý pipiny, tak já s Alanem jsme spali venku, na dešti, mimochodem i kvůli tobě!"

„Kvůli mně? Mohli jste si spát, kde jste chtěli..."

„Jo, jasně! Třeba v tom stanu, kterej jsme nepostavili, že jo. Já ho postavit chtěl. Ale néé, Robine, postavíme ho potom!"

„No super, tak sis měl taky najít nějakou čičinku, já spokojenej byl," směje se David