O soli a krvi

7. Sbohem, trapáci

A je to tady. Konec školního roku. Konec devítky. Konec základky! To je jedna z mála věcí, na kterou mají emaři a ostatní lidi stejnej názor – pozitivní. No, až na pár debílků, který jsou schopný tvrdit, jak se jim bude po základce hrozně stejskat. To mně teda rozhodně ne. Po čem taky? Po třídní, která měla bejt v důchodu už tak půl století? Po uječenejch nánách nebo po tom grázlovi Gorilákovi? To určitě...

Vyhrabu se z postele po hodně dlouhý době celkem pozitivně naladěn. Dobrá nálada z posledního školního dne ovšem netrvá dlouho. Musim se totiž oblíct slušně. Proč, do háje... Budu zas vypadat jak šprt.

Otevřu skříň a chvíli nezúčastněně zírám na vesměs černé oblečení. Pak mě ale osvítí bezva nápad. Vzpomenu si totiž na kapelu Three Tightened Ties. Tři utažené kravaty, pojmenované jak jinak než podle jejich módního stylu. Tak to je bombastický. Budu emo a budu vypadat slušně. Možná. Snad... No nevim.

Každopádně, mám jasno. Vytáhnu ze skříně černý úzký džíny. Ano, jsou rozedřený, ale ne roztrhaný. Víc po mně nikdo chtít nemůže... Košili volim šedou, pečlivě jí strkám za kalhoty a dva knoflíky pod krkem nechávám rozepnutý. Rukávy si vytáhnu a zapnu nad loktem. Dokonce vyhrabu černej hladkej koženej pásek. Nezbytností jsou kožený náramky, který nosim na zakrytí jizev. Pokračuju vlasama, který si dneska zčešu do hustý patky přes oči a přidám gel, ať za pět minut nevypadám jak chodící statická elektřina. Oči si obkroužim černou tužkou. Nevim, možná jsem to trošku přehnal... Ale nechám to tak. Stále se ve mně totiž pere povinnost slušnosti s pocitem rebelství.

V přízemí nacházim ostatní členy rodiny. Mámu, která běhá kolem stolu a do mísy háže čerstvé lívance, Nikolu, která se jima cpe a marmeládu má úplně všude, snad i na zádech, rozcuchaného Patrika, jak se škrábe na židli, a Andreu, vyfintěnou jak na vystoupení v televizi, která navzdory tý vůni snídá rejžovej polystyren. A taky Tinyho pobíhajícího kolem stolu. Z tý vůně se může zbláznit. Jako jedinej pes má povoleno obývat dům zevnitř, a oproti Iljovi a Majkovi je to fakt nespravedlivý.

„Lívance! Mámo, ty si boží!" vykřiknu a hrnu se ke stolu

„Prosim tě jak to vypadáš!" zhrozí se ona „Koukej si tu košili vyžehlit!"

„Vyžehlit? To teda ani omylem..."

„To teda naprosto určitě, Robinku. A sundej si ty náramky, takhle do školy jít nemůžeš! Jako bys nevěděl, co to je slušně se oblíknout,"

„Mami! Je to jen škola, jen vysvědčení!" řeknu napruženě a strčim si do pusy celej lívanec najednou, abych jí nemusel odpovídat. Přistrčim Patrikovi jam, pro kterej se natahuje, a zaměřim svou pozornost na Andreu. Na hlavě si udělala nějaký hloupý culíky, k černý lince přidala ještě růžovou a navlečená je v šatičkách, jak jinak než růžovejch. No, myslim, že to dost přehnala. Když dožvýkám, s pohledem upřenym na Andreu se zeptám Patrika: „Tak co, Páťo, od koho se necháš dneska učesat?"

„No od tebe, néé?" odpovídá se samozřejmostí

Na tvář vypustím lehký úsměv vítěze. Andrea se na mě podívá a jen nadzdvihne obočí, jako by nechápala.

„Mě ne!" vykřikne Nikola „Ty moc taháš!"

„Tebe sem se neptal, chytrolínko, a česat tě taky nebudu," odseknu jí

„Tebe učešu já, Niki," říká Andrea „jeho si vůbec nevšímej,"

„To je dobře! Robin tahá!" rozumuje Nikola