O soli a krvi

2. Kdo by to dělal?

Když přijdu domů, nikdo tam není. To znamená, že rodiče ještě nepřijeli. Odhodím batoh k botníku a moje první zastávka je u lednice, ve které najdu dvoulitrovou flašku coca-coly. Naráz vypiju skoro třetinu. S lahví u pusy si všimnu nového papíru na stole. Ségra už doma byla, ale teď je zas na koních, nebo kde.

Zavírám ledničku a colu stavím na stůl. Čtu si její velmi milý vzkaz.

„Probudit tě? Už si někdy zkoušel probudit tak ožralýho člověka? Já jo. Sorry, ale tvoje zvratky mi stačily na záchodě, nemusim je mít i v ksichtu. A tvoje nadávky taky poslouchat nepotřebuju. A to, že se ožereš den před školou, za to taky nemůžu. Počítám s tim, že vyzvedneš malý ze školky, když jsem je ráno odváděla místo tebe. Dlužíš mi to, ať se ti to líbí nebo ne. Jen tak mimochodem – můj šátek hozenej u záchoda a zasmraděnej jak od teplouše mě zrovna nepotěšil. Bude tě stát tři stovky. A buď rád, že nechci ani korunu navíc. Pokud nesouhlasíš, koupim si za něj od tebe nějaký triko nebo něco... sama si vyberu, neboj ;) Tak se rozmysli, večer se uvidíme. Jo, a ta cola v ledničce je moje, tak mi jí nevypij. Je vanilková. Obyčejný coly máme v polici."

Láhev na stole jsem zavraždil pohledem. Hlavu si opřu do dlaně. Ach jo. Dopis bez péeska. Aspoň, že tak. Nejdřív sahám po tužce, ale teprve teď mě napadá, jak je to nebezpečný, když nevim, kdy se vrátí rodiče. Proto trhám papír na kousky a házim je do koše. Dalším dlouhým lokem piju Andreinu colu. Teď už je to jedno. Musim pro ty děcka, za chvíli zavírají školku.

Jsem si na devadesát devět procent jistý, že moje peněženka je prázdná, ale i přesto ji kontroluju. V drobných nacházim čtrnáct korun. To je fakt hodně na tak proflámovanou noc, ale taky málo na dvoulitrovou colu...

Prohledávám všechny kapsy, batoh, jdu do pokoje a hledám všude možně. Pod postelí najdu zakutálené dvě koruny. Horečně přemýšlím. Andrea by mě za tu colu po dnešku už asi zabila. Napadne mě – děcka musí mít něco v kasičkách! Nikola by mi vyškrábala oči, ale Patrik... Přebíhám k nim do pokoje. Po dvou krocích si uvědomuju, že mám boty, ale protože na jedovatě žlutém koberci nezanechávám žádné stopy, pokračuju dál. Otevírám Patrikovu kasičku. Klíček totiž lečí hned vedle. Napočítám asi šedesát korun. To je dost! Mám štěstí. Shrábnu třicet korun, nebo kolik, a rychle kasičku zase zavírám.

Už nemám čas, tak rychle sbíhám ze schodů, beru do ruky klíče a zabouchnu za sebou dveře. „Iljo, Majku!" zavolám. Iljovi to chci vynahradit za ráno, a Majkovi by bylo líto, kdybych ho nevzal taky. Zamykám vrátka a dávám se do mírného klusu. Oba psi mě nadšeně následují. Před školkou zavelím: „Sedni!" a oba psi si poslušně sednou a vrtí ocasem. Napadne mě, že jsem měl Ilju vycvičit tak, aby poslouchal jen, když se mluví přímo na něj. No a taky, aby poslouchal jen mě. No nic. „Čekej!" řeknu ještě „A buď hodnej!" a vcházim do školky.

Zjišťuji, že Nikola a Patrik jsou ve školce poslední. No bezva. Na druhou stranu, aspoň na mě ostatní děti nehážou vystrašený pohledy. Celkem častá zkušenost.

Učitelka nevypadá nadšeně, ale nic neříká. Zatímco Páťa poctivě uklízí hračky, Nikola přibíhá ke mně a diví se, proč nepřišla ségra.

„Hele Nikolo, čelem vzad a ukliď si po sobě, jo? Já si doma svůj bor- nepořádek taky uklízim, tak šup!" při zmínce o mém bordelu se mi opět zvedne kýbl. Monika se na mě sice zamračí, ale poslechne a vrátí se.

„Čáááu!" přibíhá ke mně Patrik, když je hotov se svou částí úklidu a objímá mi nohy.

„Nazdar, chlape!" pocuchám mu vlasy. A hele! Od Andrey se česat nenechá, usuzuju podle vrabčího hnízda na jeho hlavě.