O soli a krvi

3. Oslava. Čeho vlastně?

O týden později

Stojim ve městě na autobusovém nádraží a čekám... Kolem mě projíždějí autobusy, a já přemýšlím, kterej z těch odjíždějících je náš. Jede nám v 18:40, teď veliké hodiny ukazují 18:38, a nejen že netušim, které nástupiště je to naše, ale ani nevim, kam to vlastně jedu. A David nikde. No skvělý. V duchu mu nadávám.

Ve chvíli, kdy se na hodinách objeví 18:40, a já zvedám oči, abych uviděl autobus, který zrovna odjede, ozve se kdesi zleva moje jméno. Právě přibíhá David, mává na mě, a ukazuje na nástupiště přede mnou. Okamžitě se dávám do trysku, přeběhnu přes silnici, ani se nerozhlídnu, přeskakuju zábradlí a oba vletíme do dveří vozidla. Řidič se na nás mračí, ale nic nenamítá. Hned si sedneme a dáváme se do řeči.

„Kde ses flákal do hajzlu?" mám chuť mu vynadat, protože tohle není zdaleka poprvý, co se Dave opozdil.

„Do hajzlu sem se neflákal, a bus sme stihli, tak neplaš," směje se David

„Prej stihli! Ty seš ale..." odmlčim se, protože jsem přeci jenom dost zvědavej i natěšenej, tak radši měnim téma hovoru: „Ty jo, to bude mazec dneska..."

„Jo, bude to hustý," přikyvuje nadšeně David

„Ty, Dave, odkud znáš toho Michala? A jak víš, kde bydlí? Vůbec jsem si ho minule nevšim, až ve škole za mnou přišel."

„Nevim. Někde jsme se už potkali... A jednou u něj byla nějaká pařba."

„Ahá..." tak tohle nikdy nepochopim. David někde někoho potká, a příště je už u něj doma. Mně se to teď teda stalo poprvé.

Autobus nás vyhazuje někde na kraji města. Barák hned u zastávky je ten, kam jdeme. Bude to hustý. Fakt se těšim. „Dobrou náladu jsem měl naposled před tejdnem, tak už je celkem na čase!"

„Jo, já už si ani nepamatuju, jak vypadá kocovina!" zasměje se David. Směju se s nim, ale říkám si, že já si to pamatuju až moc dobře. No, aspoň už mám svý triko zpátky.

Michal nám přijde otevřít dveře. „Na oslavu? Pojďte!" pouští nás dovnitř a oslovuje Davea: „Ty seš David, co? No jo! Už si vzpomínám!" Pak se otočí ke mně: „A ty?" To mě zaráží.

„No... pozval si mě..." říkám nejistě

„Jo, já vim! Ale jak se jmenuješ?" říká vysokej týpek s širokýma ramenama, náušnicí v uchu, proužkem vousů na bradě a nakrátko ostříhanýma vlasama. Jak si domů mohl pozvat emaře?

„Robin,"

„A odkud se známe?" říká týpek, u kterýho nemám co dělat

„No... v pondělí si za mnou přišel ve škole. Prej si mě viděl v neděli v klubu."

„Aha," říká týpek, kterýho vidim podruhý v životě. „Nevzpomínám si. Ale to je ukradený! Víš, kolik jsem pozval lidí? No, doufám, že seš zábavnej, když jsem si tě vybral," směje se Michal a vede nás do obýváku. Ne že by nebyl třikrát větší než ten náš. Jeho rodiče musí bejt teda v balíku...

„No, tak se zatím seznamte, musim teď dělat něco jinýho..." říká Michal, se kterym jsem tu noc neprohodil už ani slovo.

Seznámit se... No paráda. V obýváku je pult s jídlem a pitím, kde stojí pár lidí a povídají si. Pak tu stojí repráky, kde tři kluci něco štelujou. U oken je kroužek dalších lidí, kteří se strašně nahlas smějou. David má na seznamování jinej názor než já, a tak okamžitě míří ke kroužku u oken. Jdu teda s nim. Vecpe se mezi ně tak, jak já bych si to nikdy nedovolil, a řekne: „Čau lidi! Já jsem David, tohle je Robin. Víte, nikoho tu neznáme, tak jsme se přichomejtli k vám, jestli vám to teda nevadí...?"