O soli a krvi

4. Malej vejlet

O měsíc později

Hůř to dneska nemohlo dopadnout. Rodiče, nebo spíš máma, mi zakázala jet na fesťák, kam jsem se chystal už měsíc. Sedim na posteli a přemejšlim. Nechápu tu nespravedlnost. Pohazuju si tužkou v ruce a koukám do prázdna. Teď někdy odjíždí vlak, ve kterym s Davem nesedim. Měl nás odvézt přímo na místo činu. Místo toho teď budu celej víkend tvrdnout doma. Poslouchat Andreu a ty její blbý kecy. Jako teď například.

„Mamííí, kde mam tu černou košili? ... Co? ... No tu černou! Mám jen jednu přece! ... Jak v prádle, já jí potřebuju! ... Ty jsi vtipná... Já jí vážně potřebuju! ... A co si asi tak vezmu na sebe, nevíš!?" pokřikuje z pokoje a pak vybíhá na chodbu ve spodním prádle, protože má asi dojem, že se jí ta blbá košile může vyprat během pěti minut.

Snažim se na to nemyslet. Nádech, výdech. V klidu, Robine, to zvládneš. Můžeš třeba... Můžeš vzít Ilju do lesa a to ti pomůže... Snažim se sám sebe uchlácholit. V tu chvíli se rozlítnou dveře.

„Robine? Nepůjčil bys mi nějaký tvoje velký tričko?" ptá se Andrea a snaží mě přesvědčit úsměvem sladkym jak cukrová vata

„Laskavě se příště obleč, než vylezeš ze svýho pokoje," odpovim taky žádostí

„A půjčil? Prosím..." pokračuje nešťastně

„Pujčovat si trička, to by ti šlo, viď?"

„Ale no tak... Tohle je přece něco jinýho. Prosím, Robe..."

„Máš hadrů plnou skříň! Nejsem žádná charita, do hajzlu, tak odsud vypadni!" rozčílim se

Ségra mi práskne dveřma a zpoza nich slyšim: „Sobče pitomej!"

No super. To jsem se chtěl uklidnit. Tohle asi nedám. Plácnu sebou na polštář a mám chuť vytáhnout žiletku. To mě vždycky uklidní...

Najednou mi zazvoní telefon. David. Co ten může chtít? Měl by bejt na mě naštvanej, protože jsem mu odřekl tuhle akcičku. Uvidíme...

„Jo?"

„Ty vole! Víš, kdo jede na ten fesťák? To neuhodneš!" říká nadšeně

„No kdo?" ptám se bez zvláštního zájmu, vzhledem k tomu, že já tam nebudu

„Kámo! Alan!"

„Co? Alan? To je blbost!"

„Kámo není! Teď jsem s nim mluvil! Prej se vrátil z pasťáku teprve předevčírem a jede na tu akci, chápeš to! Neříkej, že bys tam s nim nechtěl bejt!"

„No hezký jako, zapomněl jsi, že mam zaracha na celej víkend. Právě nám ujel vlak a táta mě hlídá. Jinam než se psem mě nepustí. To se můžu na hlavu postavit, že jede Alan."

„No, tak se klidně stav, já mám lepší plán..." začíná David napínavě

„Faakt?"

„Alan totiž nejede sám. Jede s bratránkem, kterej má řidičák. Pujčí si káru Alanovo fotra a tadá, můžem jet. Pro tebe se stavíme cestou. Takže, co říkáš, hm?"

„Stavíte se cestou, seš debil? Říkám ti, mám doma fotra!"

„Klid, Robine, nejsem pitomej. V noci. Normálka až vaši usnou, vyjdeš ven, ne?"

„Heeeej!" začínám se radovat „Tak ty vůbec nejsi debil, Davide, ty jsi geniální, víš to...?"

„Takže? Platí?"

„Si piš, kámo! Jdu se sbalit, stan beru podle původní domluvy. Máš u mě panáka!"

„Tsss, doufal jsem že celou flašku,"