(PSEUDO)Drákula

Část 1.

Sákra. Už tady trčím týden, aniž bych se napil. Mám hlad. Strašný hlad.

Zdravím. Jmenuju se Christopher, zkráceně Chris. Je mi osmnáct let. Moje prababička pochází z Rumunska. Jsem potomkem hraběte Drákuly.

Kecám, tím posledním si nejsem ani trochu jistej.

Každopádně - ano. Jsem upír. Živím se krví a nepotřebuju dýchat k tomu, abych přežil. Hustý co? Ne. Správně. Sotva vylezu na slunko, na kůži se mi udělají puchýře jak kráva a bolí to jak sviň. Nevidím se v zrcadle, nemůžu přejít tekoucí vodu a sůl s česnekem jsou mé osobní peklo. Naštěstí se velmi rychle hojím - pokud se dobře a pravidelně stravuju, což není momentální stav.

Je tomu už pár dní, co jsem vyslal své nohsledy, aby mi z nemocnic šlohli pár ABček, ale oni se furt nevracejí. 

A tak si tady osaměle trčím ve svém sídle uprostřed ničeho a nikoho, kde vládnu jen já sám. Bohužel vládnu možná tak pár kunám a netopýrům. A mám kocoura. Jmenuje se Lucifer a je to parchant. Nemá mě rád. Ale bydlí se mnou. Nekrmím ho, ale bydlí se mnou.

Svých privilegií jakožto nosferatu samozřejmě patřičně využívám. Přes den spím a v noci se promenáduju po svém domě za řinčení hlasité hudby ve stylu deep house; přirozeně kompletně nahý. Je to sen každého teenagera a vzhledem k tomu, že mí rodiče zůstali v Evropě, tady na severu Ameriky je všem jedno, co dělám. Myslím, že už jsem dost starý na to, abych se o sebe postaral sám.

Tím, že mi je osmnáct, jsem chtěl říct, že je mi dvě sta třicet něco let a mám za sebou všechny důležitý milníky lidstva, ale to je jen detailíček.

Jinak....jsem celkem v klidu týpek, řekl bych. Ale nudím se. Člověk se začne velmi rychle nudit, když je sám. 

Už jsem si ve svým životě našel pár netradičních zábaviček, jako je třeba hledání něčeho, v čem bych se viděl; zkoušení všech možných způsobů smrti (nedoporučuju utopení, protože jsem vodu zvracel ještě hodinu po tom aktu samotném); taky jsem si ochočoval vlky, což se mi moc nepovedlo, protože jim smrdím...no a tak dále. 

Jako upír se na mě nevztahuje gravitace - teda, ne že bych si tu poletoval jak ve stavu bez tíže, ale jsem jak pavouk - umím se přilepit na stěny a strop, aniž bych spadl. Nevím, jak přesně to funguje, ale funguje to. Je to dobrý. Není to moc užitečný, ale je to zábava.

Kdo by se nechtěl posadit na trám hlavou dolů?

Jen jedna věc mě trošičku štve - i kdybych vysál regiment vojáků, pořád budu mít hlad. Tahle touha po krvi je někdy tak neúnosná, že se prostě musím vydat do lesa a zahryznout nějakou tu veverku.

Neberte mě jako necitu, ale smrtelníci taky střílejí zvířata. Já to dělám, abych se udržel při životě, ale některá hovada to dělají pro zábavu.

Ovšem když se mi dostane do ruky lahodný plastový sáček ABčka, to je jiná. Jenže jako na potvoru ta nejsladší krev musí být ta nejvzácnější, že jo.

"Ach jo," zaskural jsem, když jsem se pustil z trámu a žuchnul sebou rovnou na zem. Nebržděný pád rovná se hlasitý, bolestivý pád. Škoda, že mi to nic neudělá. Nebo spíš - s tím, jaké já jsem nemehlo, je to bohudík, že mi to nic neudělá.

Další negativní vedlejší účinek upírství - zmínka Boha, byť jen v myšlenkách, mě vždycky píchne u srdce. Jako bych měl infarkt, ale ne tak úplně.

Jednou jsem měl infarkt. Když mi bylo asi sto let. Vypil jsem špatnou krev a celej můj systém se pokazil, až se mi dostala krevní sraženina do srdce. To se zastavilo a bum, já měl infarkt. Nemyslel jsem si, že krev může být špatná, ale když zhltnete čtyři litry nějakýho fujtajblu, s vaším - byť upířím - tělem to udělá divy.