Pohled třetí osoby
Tóňa se zrovna vracela domů. Šla pěšky, jelikož to bylo od Terky docela blízko. Byla už tma, ale Tóňe to nevadilo. Momentálně byla v docela tmavé uličce a vtom uslyšela za zády něčí kroky. Neohlížela se, ale zmocnil se jí strach. Šla prostě dál. Poznala že kroky nejsou jen jedny, ale jdou dvoje. Považovala to za normální, když vtom...
"Hej, kam si jako myslíš že jdeš baby?" řekl mužský hlas. Tóňa se otočila, jeden z mužů byl však ani ne krok od ní a přitiskl ji k vlhké tmavé zdi. Ten druhý chlap se pousmál a přikráčel si to přímo k Tóně. Chytl ji jednou rukou za krk, tou druhou jí začal rozepínat mikinu. Tóňa se nezmohla ani na hlášku, natož si přivolat pomoc. Zip už byl rozepnutý a ruka toho muže se pomalu blížila k spodní části těla.
Tóňa byla už smířená se svým osudem, když vtom uslyšela povědomý hrubý hlas "Hej!". Oba muži se otočili a neznámý se s nimi začal bít. Tóňa jen zírala a zadržovala dech. <Kdo je ten člověk? Proč mi přišel pomoct?> říkala si v hlavě. Ne že by jí to vadilo tu pomoc opravdu potřebovala... Ten hlas ji ale vyrušil z přemýšlení "Dělej, běž za mnou!". Zachránce začal utíkat, opravdu rychle a Tóňe trvalo nějakou tu chvilku než se probrala z transu. Doběhli za roh nějaké ulice, kde to Tóňa neznala.
Zastavili se a popadali dech. "Jsi v pohodě?" zeptal se stále neznámý po chvíli. "J-jo jen.." Tóňa stále nemohla v klidu dýchat, "c-co se vlastně stalo?". <Ten známý hlas> znělo Tóně v hlavě <odkud ho sakra jen znám?!>. "To nemusíš řešit.." odpověděl. "Vážně?!" vyštěkla Tóňa. Jenže.. Ten kluk si jí přitáhl k sobě, takže od sebe je dělilo jen pár centimetrů. "Tak krásná princezna by se neměla potulovat takhle sama v tmavých ulicích.."
Pohled Tóni
Princezna? Princezna?! No, nevím kdo ten člověk je ale tohle říkat neměl. Jsem ráda že mě zachránil, ale.. teď si nejsem jistá co vlastně dělá. Dělilo nás od sebe ani ne pět centimetrů, byl to úžasný pocit."Kdo jsi?" zeptala jsem se pomalu. Začal se ke mě ještě víc přibližovat. "C-co to dě-" ani jsem to nestihla doříct a dal mi pusu. A pak další, a pak jsme se začali vášnivě líbat. Cítila jsem jeho sladké, jemné rty na těch svých. Obejmul mě kolem pasu a ještě víc mě na něj přitiskl. Já jsem ho chytila kolem krku a také si ho přitáhla k sobě. Líbilo se mi to, i přesto že jsem stále nevěděla kdo to je. <Ještě.. > zaznělo mi znovu v hlavě.
Když jsme se od sebe odtáhli, začala jsem zmatkovat. "Kdo jsi?!" zopakovala jsem svou otázku. On mi znovu neodpověděl, řekl jen svým krásným hrubým hlasem "Promiň..." a pustil mě. Pak se mi podíval do očí a odběhl. Dívala jsem se za ním dokud mi nezmizel z očí, poté jsem odešla domů. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila kam mě to vlastně zavedl.
Když jsem dorazila, bylo kolem půl desáté. Lehla jsem si na postel, vzala sluchátka a zapla si náhodné přehrávání. Jako první mi začalo hrát Hellevator od Stray kids. Když začal rapovat Felix, zarazila jsem se. Přetočila jsem si několikrát tu část a nevěřícně jsem zírala na displej mobilu. Ten kluk, co mě před chvílí zachránil, byl Felix, jeden z mých biasů. <Co to mám za postižený život, že v jeden den potkám mé dva největší biase, jeden mi dá číslo a druhý mě začne líbat... >něco takového se mi honilo hlavou. Ještě jsem párkrát nechala zaznít Felixův rap a pak šla spát.
Ráno.. Asi v 8:00
Cosi mě právě vzbudilo z překrásného snu. Snad nějaká magická síla či co? A nebo snad.. Pomalu (a s velikou námahou) jsem otevřela oči. Co jsem viděla? Majdu která že mně právě stáhla peřinu a začala po mě skákat a řve při tom: "Vstávej!!!". "Co ti zas jebe..?" zeptala jsem se líně, aniž bych očekávala nějakou odpověď. "Ty to nevíš?!" přestala skákat. "A co bych jako měla vědět?! Vždyť je osm ráno.. Nech mě spát.." zase jsem zavřela oči. "Jakto že ti to nikdo neřekl?! Dnes jedeme do aquaparku!" zařvala přes celej barák. Musela jsem si zacpat uši, abych neohluchla. Její nadšení jsem ale nesdílela, mám práce nad hlavu. A ještě jsem ke všemu zapomněla napsat Jiminovi😱!
Okamžitě jsem vyletěla z postele, až jsem málem shodila i Majdu, která se hrozně lekla. Vyhnala jsem jí z mého pokoje a rychlostí blesku jsem se převlékla do něčeho, co vypadalo tak nějak k světu. Bílé, SKORO průsvitné tílko a tmavě modré kraťasy s červenými lemy. Rozčesala jsem si své fialové vlasy a stáhla je gumičkou do obyčejného culíku. Podívala jsem se do zrcadla. Musím říct že na to, že jsem se chystala jen tři minuty, jsem vypadala docela dobře. Ještě jsem si na ruku zapla svůj náramek co jsem jednou našla na ulici. Byl obyčejný, jenom stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru růže. Ze zadu byly vyryté iniciály 'P. J.'. Pak už jsem běžela dolů na snídani.
I přesto že jsem se málem přerazila na schodech, jsem úspěšně dorazila do kuchyně, kde jsem ukradla s talíře 2 toasty s Nutellou. Poté jsem chtěla odběhnout zpátky do pokoje, ale máma byla rychlejší.. "Kam si jako myslíš, že s tou snídaní jdeš?" řekla přísně. Beze slova jsem si kousla do toastu a šla si sednout k jídelnímu stolu ke zbytku rodiny.
Když jsem snědla snídani a už jsem vstávala že židle, máma ještě dodala: "Nezapomeň si vzít plavky a ručník!". Pak jsem konečně vyběhla schody do mého pokoje. Ze skříně jsem vytáhla batoh, hodila do něj dvoudílné černobílé plavky a poskládala modrý ručník. Pak jsem se svezla na židli a vzala si mobil. Chystala jsem se Jiminovi napsat. Ale.. Nevěděla jsem co.
SMS
T: Ahoj
J: Kdo jsi?
T: Tóňa, včera jsme se potkali
J: Aha, jo. Ahoj ^^
T: Co jsi myslel tou změnou?
J: *Zobrazeno 8:56*
Nazdar všichni!
Musím přiznat, že se fakt bojím Tóniný reakce >,<
A taky se chci omluvit že to nevyšlo dřív..
Nevím co tu napsat lol
안녕! ♡사랑해♡
