Chronicles Of Kath'edril: The Fifth Son [CZ]

/Kapitola 1./ Společenství Dvanácti

Rok 1110

,,Gino!" ozvalo se z útrob našeho domu a já v onom hlasu rozpoznal hlas mého otce.
,,Ano otče?" odpověděl jsem na volání a vydal jsem se do domu.

,, Jak jsme na tom se zásobami?" zeptal se mě otec a já znejistil.
,,No, Víš otče, po posledním útoku nám toho moc nezbylo" odpověděl jsem vyhýbavě, protože jsem se ze srdce bál otcovi reakce, kdyby jsem mu řekl, že naše zásoby by uživili, tak nanejvýš tři lidi.
,,Gino! Kolikrát ti mám opakovat, aby tvá mluva byla přímá a nevyhybavá odpovědi! " pokáral mě otec a já věděl, že to je naprosto zasloužené, neboť můj otec mě již od útlého věku učil, že přímá mluva je klenotem člověka.
,,Moc se omlouvám otče. Naše zásoby by uživily tak tři lidi." vypravil jsem ze sebe na jeden nádech a čekám, kdy mi jako správci zásob udělí trest.
,,Gino jdi vem si mou zbroj a připoj se do skupiny lovců Awerů. Sežeň peníze, nakup zásoby, ale bez nich se nevracej!" přesně jak jsem čekal. Za každý prohřešek příjde trest.
Někomu by možná tento trest přišel krutý, ale po prvním otřesu, kdy se ze zvířat vyvinuli monstra jako jsou Aweři, je pochopitelný, od roku 1095 jsou zásoby dražší než životy lidí.

Chvíli jsem jen postával a přemýšlel, jestli se z této výpravy vrátím živý, pak jsem se odebral k odchodu.
Venku na mě čekala Adeta.

,,Gino!" vypíska a vrhla se mi kolem krku ,,Gino pojďme se spolu projít!".
Odstrčil jsem jí od sebe.

Gino nesmíš jí dávat naději, přece moc dobře víš jak jsou Aweři silní. Nemáš šanci to přežít. Musíš se s ní rozloučit.

Dlouho jsem tam jen stál a hleděl jí do očí, zatím co ona se na mě smutně dívala a snažila se zjistit proč jsem jí od sebe odstrčil.
,,Promiň Adeto, ale je konec." řekl jsem s nejtvrdší tváří, jakou jsem dokázal.
,,Určitě máš jen hlad. Pojď se najíst, přeci jen jsi celý den byl venku s bratry." Vypravila ze sebe Adeta, ale v srdci věděla, že je rozhodnuto.
,,Zítra odjíždím do města a připojím se k lovu Awerů." řekl jsem tvrdě a plačící Adetu jsem nechal za zády.

Došel jsem do svého pokoje, zabouchl jsem dveře od mého pokoje a svezl se po nich pln beznaděje a smutku. Už jsem tam seděl tak hodinu, a kdyby se mi nezačali křížit víčka, zůstal bych tam i na dále.

,,Bože, pokud chceš zbav mě tohoto břemena, avšak né má, ale tvá vůle se staň." pomodlil jsem se a usl
________

Probudil jsem se ještě před východem slunce. Naposledy jsem se vykoukl ze svého okna a pohlédl na horskou krajinu. Vše spalo, jen já jsem se tu loučil se svým rodným krajem.
,,Dost už loučení! Je čas se vydat do města." zavelel jsem sám sobě a do kožešinového vaku jsem zabalil jen to nejpotřebnější a odešel ze svého pokoje.

Zastavil jsem se v otcově dílně, kde na zdi vysela jeho zbroj.
nebylo to nic extra, ale jako ochrana to stačilo. Začal jsem se do ní oblékat a v duchu jsem se loučil se svou rodinou a přáteli.

po cestě ven z domu jsem napsal dopis, ve kterém jsem se se všemi rozloučil. Přibodl jsem ho na dveře svou díkou a odešel jsem.

Nevydržel jsem a naposledy jsem se ohlédl.
,,Toto je sbohem"

Šel jsem lesem, směřoval jsem na hlavní cestu a broukal jsem si melodii matčiny oblíbené písně.
Když jsem se dostal na cestu čekalo na mě překvapení.
Přímo přede mnou se královští vojáci snažili znásilnit asi osmnáctiletou dívku.

,,Nechte ji být, vy prasata!" vykřikl jsem a hnal se směrem k nim.
,,Co tu chceš spratku? To si myslíš, že v té prastaré zbroji jsi neporazitelý?" obořil se na mě Jeden z nich a ostatní se na mě jen se zájmem otočili.
,,Nechte ji být. Nemusíte zemřít." Nedal jsem se zastrašit a vytasil meč z pochvy, která se mi pohupovala u pasu. Vojáci nečekali ani vteřinu a nasledovali mě.

První z nich se na mě vrhl s výhružným řvem a vztekem v očích, ale ačkoliv byl trénovaný k boji nechal se ovládnout emocemi a odkryl svůj bok. Vykročil jsem levou nohou a meč mu zarazil přímo mezi pláty chránící jeho břicho, voják se skácel k zemi a naposledy vydechl.
Když to viděli ostatní tři, vrhli se na mne a chtěli pomstít svého druha, ale jejich velitel jim zavelel k ústupu.

,,Právě sis proti sobě poštval silného nepřítele" prohodil mým směrem, nasedl na koně a spolu se svými druhy zmizel v lese.

,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se oné dívky, ale odpovědi jsem se nedočkal, tak jsem šel pochovat zemřelého vojáka.

Připravil jsem malou hranici, položil na ní mrtvého muže.
,,Arewéna" pronesl jsem a hranici zapálil.

,,Tak co jsi v pořádku?" zeptal jsem a otočil se k té dívce.
,,A..Ano" odpovědela, ale bylo vidět, že se mě bojí.
,,Nemusíš se bát, jsem přítelem všech, kteří trpí." pronesl jsem s usmevem a začal připravovat ohen.

,,Dekuji Bože za tento pokrm" prones jsem a pustil se do jídla.
,,Ty uctíváš Bezejmeneho boha?" zeptala se nevrle dívka.
,,Ano. V naší rodině je to zakořeněné, ještě z dob před otřesem a invazí Awerů." odpovědel jsem.

,,Mé jméno je Gin, jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, aby jsem přerušil ticho mezi námi.
,,Mé jméno je Izmael"Odpověděla a v jejich očích se vyjímala hrdost.
,,Krásné jméno. Co vedlo tvé rodiče k tak tvrdému jménu pro tak krásnou a na pohled křehkou slečnu?"
,,Mí rodiče jsou členové výzkumného pluku armád..." v půli věty se zarazila a začala se třást.
,,Jsi v pořádku? Mohu ti nějak pomoct?" zeptal se a přehodil přes klepající se Izmael svou deku.

Druhý den ráno jsem se probudil dřív než obvykle, a tak jsem toho využil k tréninku. Odešel jsem kousek za náš provizorní tábor a procvičoval jsem si základní kombinace a útoky.

,,Dobré ráno!" ozvalo se zpoza mých zad.
,,Dobré ráno Izmael" opětoval jsem pozdrav a pokračoval v tréninku.
,,Proč tak usilovně trénuješ?" zeptala se a já se k ní poprvé za naší konverzaci otočil.
,,Otec mě poslal na lov Awerů, protože nám dochází peníze i zásoby." přiznal jsem se ,,V naší rodině jsem byl pověřen staráním se o zásoby, ale teď kvůli mě je má rodina na pokraji vyhladovění." odpověděl jsem upřímně a přitom došel k našimi tábořišti a začal balit věci.
,,Pokud chceš stihnout Společenství Dvanácti, tak bychom si měli pospíšit. Za dva dny odjíždí z města." prohodila Izmael mým směrem.
,,Společenství Dvanácti?" zeptal jsem se, poněvadž jsem o nich nikdy neslyšel.
,,Je to tajemná skupina lidí, která je pověřená králem, aby dohlížela na Lovce" odpověděla Izmael ,,Ale nikdo neví, jakým způsobem si zasloužili toto postavení, nebo jak je možné, že dokáží za všech okolností mluvit v absolutní synchronizaci."

Zbytek naší cesty proběhl bez jakýchkoliv problémů, či konverzací. Došli jsme k městským branám, kde na nás čekali vojáci, kteří byli pověření kontrolou příchozích.

„Jmeno, motiv příchodu, povolání" řekla stroze stráž a bylo vidět, že by si dokázala představit lepší způsoby, jak trávit odpoledne.
„Gin. Jdu se zapsat jako účastník dalšího lovu Awerů." odpověděl jsem a doufal, že si nevšimnou vynechaného údaje.
„Vaše povolání?" otázal se jeden z nich a já potichu zaklel.
„Jsem pátým synem Milénia. Tato informace by vám měla stačit." odpověděl jsem vyhýbavě a na tvářích obou strážců se odrážely obavy.
„Stačí. Můžete vejít." odpověděli oba současně a nechali nás projít.

„Měj se Gine! Uvidíme se zítra před dvanáctkou." zavolala Izmael těsně, než zmizela za roh a než jsem se vydal na cestu k pověstné Dvanáctce.

_______________________________________
Tak je to tady, první kapitola, která má více než 1000 slov.
Doufám, že se vám příběh bude líbit a budu rád za nějaké ty komenty a hlasování!
Xávi