Demigod Life 2

Na dně

Percy

Sám. Tohle slovíčko jsem si říkal pořád dokola.  Byl jsem sám už několik měsíců. Po tom co se Thalie zotavila mi chtěla samozřejmě pomoct, ale já řekl jedno jasný a rázný ne. Nechtěl jsem aby se jí něco stalo. Byl to jediný žijící přítel. Teda kromě Lea, ale toho jsem moc nenavštěvoval. Jeho choť mě jaksi neměla v lásce a já to respektoval. Pomalu, ale jistě jsem se řítil do propasti samoty. Začal jsem se oblékat více do černé, stranil se od všech ostatních Bohů a dokonce jsem už ani nenavštěvoaval Tábor polokrevných. Byl jsem posedlý hledáním Krona....

105,107...150,155..200. Počítal jsem si nestvůry kolik jsem jich zabil. Kdybych byl v nějaké hře určitě bych měl nejvyšší level a byl bych nejlepší hráč. Všechno mě bolelo, byl jsem zpocený a špinavý, ale já to neřešil. Tady dole jsem skoro půl roku a pořád nic. Přivádělo mě to šílenctví. Asi taky proto, že skoro vůbec nespím. Zastavil jsem se u tekoucí lávy. Vzpomněl jsem si na ty dny strávený tady dole s Annabeth. Pamatuji si, že mi říkala jak se ta řeka jmenuje, ale já na to lehce zapomněl. Najednou se mě zmocnila zlost. Zaghodil jsem svůj meč, chytl jsem se obouma rukama za hlavu a pomalu jsem si dřepl. Začal jsem z plných plic řvát. Potřeboval jsem ze sebe všechcen ten smutek, zlost, samotu a stísněnost. Byů jsem toho plný. Byl jsem plný zášti.  Pomuslel jsem na horu Olymp. Objevil jsem se ve velké a známé hale. Pro moje překvapení tam byli všichni Bohové. Skvělý..!

,,Kašlu na to !" vykřikl jsem ,,Kašlu na Krona, na vás Bohy na všechno. Mám toho dost !" 

..Percy ... ?" uslyšel jsem nechápavý hlas mého otce.

,,Ne otče. Jsem silnější než někří Bohové tady v místnosti." ušklíbl jsem se ,,Já už s vámi nechci mít nic společného." přecedil jsem skrz zuby a vydal se ke dveřím.

,,Na to nemáš právo Jacksone !" vložil se do toho i sám vládce nebes.

,,Věděla jsem, že nás zradí." dodala opovrženě Athéna.

,,Vy jste neměl právo ze mně udělat boha a Athéno.." otočil jsem se a začal se smát ,,Má milá Azhéno. Tohle.." roztáhl jsem ruce abych dal najevo, že tím myslím sebe ,,Tohle jste ze mně udělali vy ! Přestaňte oviňovat všechny kolem sebe a podívejte se někdy do zrcadla."

,,Jak se opovažuješ !" vyskočili všichni Bohové ze svých křesel. Ano. Mám talent na provokování lidí.

,,Ano opovažuji. Mám vás a tohodle všeho pokrk. Sbohem !" zamával jsem a pomyslel na jedno místo kam jsem si myslel, že se už nikdy nevrátím. Na Ogygii. Potřeboval jsem pomoc přítele. Potřeboval jsem někoho kdo mě zná takového jaký jsem byl před tímhle vším. Nechtěl jsem chodit za Thalií. Ta někde určitě běhala po světě s Lovkyněmi. Ale k věci... Byl jsem na dně. Neznal jsem smysl života a pomalu jsem zapomínal všechno ze své minulosti. Nechtěl jsem zapomenout. Vzpomínky.. To bylo jediný co mi drželo ještě tu hlavu nad hladinou. Díky nim jsem se ještě úplně nepotopil.

Objevil jsem se u břehu té známé řeky. Sedl jsem si na kraj a díval se na slunce. Nahmatal jsem vedle sebe pod pískem sklo. Vytáhl tu flašku a její konec si dal k ústům. Hořká a při tom uklidňující tekutina mi začala téct do krku. Konec flašky jsem oddálil od svých úst abych mohl spolknout obsah, který jsem měl v puse.

,,Kdo tě tentokrát naštval ??" sedl si vedle mě kudrnatý chlapec.

,,Celý svět kamaráde." ušklíbl jsem se ,,Celý svět.." dal jsem si znovu konec flašky puse a obsah flašky mi znovu začal téct do pusy...

Leo

Měl bych být už mrtvý. Ano měl bych, ale místo toho mi je pořád 20 let a žiji na ostrově s tou nejkrásnější ženou pod sluncem. Jsem rád, že jsem si vybral tento život.