Demigod Life 2

Moje já, Děkuji Bianco!

Percy

Jsem lhář. Řekl jsem Thalii před dvěma měsíci, že jediný co chci je najít Krona a vrátit čas. Místo toho jsem zkejsnul na ostrově Kirké s Kirké. Paradox co? Ale žijeme si báječně. Každý den plný sexu… Vlastně celý náš vztah je jenom o sexu. Teda aspoň já si to myslel…

„Miluji tě!“ vykřikla Kirké, když jsem se do ní udělal. To slovo “miluji tě“ mě zarazilo. Okamžitě jsem přestal a začal se oblékat „Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se mě sedící Kirké, která měla kolem sebe omotanou deku.

„Musím se tě na něco zeptat…“ posadil jsem se na kraj postele „Co ke mně cítíš?“

„Před chvíli jsem ti to řekla.“ Zářivě se na mě usmála.

„Já si to myslel.“ Chytl jsem se za hlavu „Promiň Kirké, ale tohle nejde. Já už city nemám.“

„No a?“ objala mě zezadu a dala mi pusu na rameno „Mě to nevadí.“ Jako že by ona milovala mě a já jí jen využíval? Ne to nejde.

„Kirké.“ Otočil jsem se na ní a chytl jí za její hebké ruce „Já nemiluji..“ píchlo mě u srdce a mě se najednou před očima objevili zážitky s Annabeth. Zážitky s kamarády.

„Percy?!“ nemohl jsem jí odpovědět, protože se mi nedostával do plic žádný kyslík. Začal jsem rychle oddechovat. Padl jsem na kolena a chytl se za srdce. Nechápal jsem co se to se mnou děje. Celý roky jsem si na ty zážitky nevzpomněl a teď se mi objevují před očima.

„Pane bože, Percy!“ přiskočila ke mně a bouchla mě do zad „Dýchej!“ přikázala mi, ale já to nedokázal. Začal jsem ztrácet sílu a já tvrdě dopad obličejem na zem. Pořád jsem ztěžka oddechoval a držel se za srdce. Pomalu jsem začal ztrácet vědomí a to se taky vyplnilo…

„Když spíš, tak slintáš.“ Odkráčela blondýna. Někoho mi připomínala, ale já si nemohl vzpomenout.

„Všechno nejlepší.“ Dala mi na čelo pusu starší žena.

„Plechovky!“ vykřikl kluk s berlemi.

„Tak to se nedivím, že tě zvolili prétorem.“ Uznale se na mě podíval, blonďatý kluk.

„Kde to jsem? A kdo jsi ty?“ vytřeštila na mě oči černovlasá holka.

„Nemůžeme ho tady nechat.“ „A proč ne?“ dohadoval se míšenec číňana s něčím s nějakou kudrnatou holkou.

„Ty že jsi potomek jednoho z Trojky jo?“ začala se smát holka, která mi byla strašně moc povědomá. Takhle se mi postupně objevovalo několik scén, ale já nechápal co se to děje. Ani jsem nevěděl, kdo jsem. Byl jsem ztracený a já absolutně nic nevěděl. Nevěděl jsem nic o sobě, o své rodině nebo minulosti. Začalo mě bolet celé tělo. Podíval jsem se na sebe a já začal hořet, všude po těle jsem měl řezné nebo bodné rány. Taky jsem začal mít strašné křeče, ale pak to jako lusknutím prstem přestalo.

„Není to strašné o sobě nic nevědět?“ seděla vedle mě na kameni hnědovlasá dívka a ve vlasech měla korunku. Přes sebe přehozenou stříbrnou bundu a přes rameno luka toulec.

„Ty o mě něco víš?“ zoufale jsem se na ní podíval. Ona se jenom usmála a kývla hlavou někam před sebe. Před námi se objevilo něco jako plátno a začalo promítat … film? Začalo to narozením, školkou, školou, střední. Myslím, že tam byl i nějaký Tábor. Několik tváří jsem i poznal z mých minulých výjevů, ale já ještě pořád nevěděla, kdo jsou oni nebo kdo jsem já.