Demigod Life 2

Pravda

Percy

Můj srub. Můj srub mi strašně chyběl. Rozpažil jsem ruce, zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Uvolnil jsem se a spadl na postel, která byla za mnou. Jakmile jsem dopadl, hned jsem toho litoval. Sice mi všechna moje zranění ošetřil Apollón s Hestií, ale ta bolest tam pořád byla. Ty zranění nešli vyléčit vodou, takže mám po těle celkem dost jizev. Posadil jsem se a dal si obličej do dlaní a palci jsem si masíroval spánky. Strašně moc jsem byl unavený. Nespal jsem už takové... 2 roky? Čert to vem. Hlavní je, že jsem doma.

„Annabeth!“ rychle jsem se postavil a vyšel ven. Ostré slunce mi štípalo v očích, ale to a všechno kolem mi bylo jedno. Byla přede mnou. Po tolika letech jí zase vidím v celé kráse. Všiml jsem si, že se na mě mračí a kamarádi kolem ní taky. Já byl vlastně pryč 3 dny. Nemohl jsem změnit přeci budoucnost…

Bez myšlenkovitě jsem se rozeběhl. Málem jsem zakopl, ale to jsem neřešil. Byl jsem doma a před očima byla ona. Okamžitě jsem jí objal a nasál její vůni. Nedalo mi to a já začal brečet. Byla to ona.

„P-Percy?“ vykoktala ze sebe Annabeth, která mi moje obětí neopětovala „Co se děje.“

„Nic.“ Vzlykl jsem „Miluji tě Annabeth.“ Zabořil jsem se jí ještě víc do ramene a ještě víc jí zmáčkl.

„Ehm…“ odkašlal si Jason „Kde jsi byl Percy?“

„Tam, tady… Všude.“ Zamumlal jsem do Annabethinýho ramene.

„Cože?“ zamračil se Nico „To nechápu.“

„Pochopíš.“

„Co kdybys mě už pustil Percy?“ zasmála se Annabeth.

„Už nikdy. Nechci tě ztratit.“ Zakroutil jsem hlavou.

„Mě neztratíš.“ Pohladila mě po zádech a já jí konečně pustil. Všichni zalapali po dechu.

„Pane bože Percy.“ Přišla ke mně Piper a pohladila mě po mojí jizvě na tváři „Co se ti to stalo?“ potom si mě prohlédla a chtěla něco dodat, ale Annabeth jí předehnala.

„Vypadáš jinak. Jsi vyšší, svalnatější a hezčí.“ Malinko se začervenala „Kde si byl?“ V hlavě se mi promítl můj život, který jsem měl. Plný alkoholu, sexu a ubližování. Zabolela mě hlava. Chytil jsem se za ní.

„Teďka to nechci řešit.“ Řekl jsem svým „temným“ hlasem.

„Tak nám řekni, kde jsi byl.“ Povzdechla si Rachel.

„Projít se.“ Použil jsem svoji větu z minulosti.

„To ti nikdo neuvěří.“ Usmála se Clariss. Z toho se mi ještě víc zamotala hlava.

„To je mi jedno.“ Podíval jsem se na Rachel „Přidržte jí někdo.“ Jenom co jsem dopověděl větu, začal z Rachel vycházet zelený kouř, z kterého se mi chtělo zvracet, a to jsem cítil horší věci. Rachel spustila:

 

Až se z Olympu vrátí,
vše na zemi se změní.

Matka země slzu ukápne,
hrdinu země probodne.

Moudrá dcera pravdu zjistí,
matku země do hlubin potopí.

Dobro a zlo se spojí,
polobůh na kameni stojí.

Každý jeho jméno i příběh bude znát,
po staletí si o něm budou povídat.

Rachel dopověděla poslední větu, ale Leo za ní stál, takže jí chytil. Překvapilo mě, že tohle proroctví je jiné, ale pravda je, že já nejsem Bůh. Všichni se na mě tázavě podívali.