Demigod Life 2

Ubožák

Percy

Sám jsem se odsoudil na doživotní samotu. Bohy jsem poslal někam, Thalii jsem radši nic neřekl, Tábor polokrevných o něm radši ani nemluvit a Leo s Kalypsó ? Ti mě bez tak neměli rádi, tak co ? Tady na ostrově jsem měl všechno. Samotu, alkohol, velký barák a každodenní koukání na noční oblohu. Sice jsem si myslel, že sem na tento ostrov už nikdy nevkročím, protože moje poslední návštěva dopadla katastrofálně, tím že jsem se změnil na morče a pomáhat mi musela Annabeth. Ano. Byl jsem na ostrově Kirké. Dlouho jsem přemýšlel, kam bych šel, kde by mě nikdo nehledal a napadl mě tenhle ostrov. Nikdo už tady nebyl. Bylo to opuštěné. Postavil jsem se před zrcadlo. Vypadal jsem příšerně. Vlasy jsem měl dlouhý asi jako Justin Bieber, když začínal. Akorát, že já je neměl ulízané, ale rozcuchané. V obličeji jsem byl vybledlý a zarostlý, ale ty vousy mi aspoň schovávali ty obrovský kruhy pod  očima a moje oči ? Už jsem je nepoznával. Jako by to nebyli moje oči, ale někoho jiného. Dřív byli krásně zelené, ale teď spíš připomínali tmavě-zelenou barvu. Moje oči byli prázdné.Sjel jsem pohledem trochu níž. Ty věci, které mi byli ještě nedávno celkem těsné, na mě teď viseli. Za tu dobu jsem pěkně zhubl. Až mě to děsilo. Jenže já jsem takový idiot, že je mi to v celku jedno. Myslím, že to budu řešit, až se někde zhroutím. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Pomalu jsem zase vydechl a otevřel jsem oči. Můj zrak rovnou přistál na skleněné flašce s hnědo tekutinou na stole. Natáhl jsem ruku a vzal si jí. Pomalu jsem jí otevřel a vůně alkoholu provoněla místnost. Usmál jsem se na sebe v zrcadle a začal do sebe lít štiplavou a při tom uklidňující tekutinu. Burbon Whisky…. Moje jediné pití za poslední měsíc.

„Tak pojď kamaráde.“ usmál jsem se na flašku v ruce „Už je skoro čas na naše každodenní koukání na hvězdy.“ Jsem blázen. Stal se ze mě regulérní blázen. Právě teď si tady povídám s flaškou whisky. Jsem troska. Došel jsem na trávník před chrámem a lehl si na něj. Hvězdy byli krásné. Zopakoval jsem si všechny souhvězdí co mě Annabeth naučila a zastavil jsem se u jedno souhvězdí, které bylo vytvořeno přímo přede mnou. Byl tam vyznačen lukostřelec. Nikdo nevěděl, jestli je to muž nebo žena, ale já to věděl. Byla to má dobrá kamarádka, která přímo přede mnou umřela. Za posledních 220 let jsem viděl víc smrti než Zeus nebo Cheirón. Začali mi těžknout víčka a já se ponořil do říše snů. Bohužel jediný co mi zůstalo z poloboha, byli živý sny ….

„Ne Percy.“ Zakývala hlavou „Nepřeji si, aby ses s ním stýkal.“

„Ale Annabeth to nemůžeš !“  zamračil jsem se.

„Můžu. Jsem jeho matka. Je to můj syn a chci pro něj to nejlepší.“

,,Můj syn je taky a JÁ jsem jeho otec !“ pokusil jsem se co nejvíce zdůraznit to slovíčko já „Já jsem jeho otec a ne ten-“

„Ani to nevyslovuj.“ Napomenula mě a vrhla na mě vražedný pohled těmi jejímu krásnými oči.

„Jasně. Promiň. Já zapomněl, že on je teď tvoje velká láska.“ snažil jsem se to říct co nejvíc sarkastickým hlasem.

„Nezačínej s tím zase Percy.“ povzdechla si ,,Už je to trapný.“

„Tak najednou jsem ti trapnej ?!“ vyjel jsem po ní. Už mě vážně začínala štvát „Percy Jackson je prostě můj syn a já ho budu navštěvovat, kdy budu chtít. Sbohem !“ scéna velmi známého domu, kde bydlela Annabeth s Lukem se změnila. Objevil jsem se v Táboře polokrevných.

„Kde že je ten sraz ?“ z ničeho nic se objevilo mé “mladé“ já uprostřed jídelny.

„Percy !“ uvítalo mě několik usměvavých tvářích. Jako by to bylo včera ….