Despair

40. Část

„Co jsi to řekl? Zopakuj to," zahučel Robert. „Řekl jsem, že do žádné prdele, zvané Společenství nejdu, i kdyby ses měl podělat a poslouchej, nemíním nic opakovat dvakrát." Louisovi se napnula čelist a ruce sevřel v pěst. Jeho oči najednou ztmavly a už nebyly tak jemné, jako před chvíli, když zkoumal mou tvář.

Zaujaly mě a já se dívala upřeně do jeho tváře. Nezajímal mě Robert, ani ty jeho řeči. Zajímaly mě pouze oči od Louise, které mě neskutečně fascinovaly. Byly tak jinak modré a žádná šeď se v nich téměř nevyskytovala. Bylo to tak zvláštní. Ztuhla jsem a nemohla jsem se skoro pohnout. Najednou stočil na mě hlavu a já vydechla.

„Jsi v pohodě?" optal se a zamračil se. Kývla jsem hlavou na náznak souhlasu a pořád se mu dívala do těch očí, které byly brána do jeho duše. Skrýval tolik tajemství a emocí, jenomže Louis si nepřál, aby je někdo znal, ale ty oči ho prozrazovaly. Dokazovaly o něm vše. Stačil jeden pohled. Jen jeden jediný pohled.

Hlava se mi zamotala a já se chytla za spánky. Zamrkala jsem a zasloužila si nechápavé pohledy, které patřily těm dvěma.

„Bo, jsi v pohodě?" Louis se jako první vzpamatoval a přiskočil ke mně. „Jo, je mi fajn," vydechla jsem a jemně se na něho usmála. Chtěla jsem si jít lehnout, ale hlava se mi znovu zamotala a já sebou praštila na holou zem. Před očima se mi zamlžilo a pak mě pohltila tma.

Copak může duch spát? Copak může duch něco cítit? Copak to jde, aby jednal tak, jako jednám já? Měl by strašit a měl plnit úkol, ale já nejsem nějaký duch. Já jsem já. Byla to chyba. Skočit dolů nebyl dobrý nápad, ale pak by bylo všechno úplně jinak, než je teď. Nikdy nejsme s ničím spokojení a pak to má své následky. Lidé si ubližují navzájem, a přitom nemají k tomu jediný důvod. Copak můžeme věřit někomu, kdo se nazývá kamarádem? Nemůžeme.

Před vámi dělá, jak je šťastný a za rohem vás pomlouvá, jako byste byli to nejhorší, co ho v životě potkalo. Já kamarády neměla a bylo mi mnohem lépe než těm, kteří je měli, ale samota tíží a tížila také mě. To já měla čest s tvrdou skálou, která jako by mě nakopla a já padala do samotného moře, kde mě pohltily mořské ruce a tahaly ke dnu. Už nikdy jsem nepoznala světlo svým tělem. Jsem pouze tady jako duch, který se dozvěděl, jak to všechno doopravdy je. Není možné, aby to všechno bylo tak složité. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být takové.

Náš svět se dělí na krutou realitu a na záhady trpkého posmrtného života.

Ležela jsem na posteli se zavřenýma očima a přemýšlela. Pomalu jsem je otevřela a snažila se posadit. 

Nohy jsem přesunula na zem, sklonila se a hlavu si schovala do dlaní. 

„Nechoď tam. Je toho na ni teď hodně." Tenhle hlas patřil Robertovi. Měl ho hlubší než Louis a také hlasitější. Dokázala jsem je od sebe jednoduše rozeznat. Jsou tak od sebe odlišní a já se divím, že si ještě něco neudělali. Jednu věc ale společnou mají, a tou je ta, že jsou to oba dva nehorázní idioti. Vstala jsem a dobelhala se ke dveřím.

„Určitě už je vzhůru," zahučel Louis a já si všimla, jak se pohnula klika. „Nechoď tam. Upadla, potřebuje klid," vyštěkl Robert a klika se stáhla zpátky. „Ty mi nebudeš říkat, co mám a co nemám dělat. Napochoduješ si sem, jako největší frajírek, děláš ze sebe důležitého, ale ani jednomu z nás nesaháš ani po paty. Zapomeň na ni. Ona ti stejně nevěří, stejně jako já. Já se o ni dokážu postarat sám a nepotřebuji k tomu někoho, jako si ty," zahuhňal Louis a já se více přilepila na dveře.

„Ty se nedokážeš postarat ani sám o sebe. Byla vyslána, aby tě chránila, a ty si myslíš, že můžeš chránit ty ji? Vše, co jsem řekl je pravda, a ta kniha je toho důkazem. Jsi potomek a musíš se trochu starat. Jestli chceš mít pocit, že je Bodie v bezpečí, tak běž zachránit to Společenství. Udělal bych to sám, ale nemůžu!" vyštěkl už více nahlas Robert a já napínala uši, abych slyšela, co mu na to odpoví Louis.