You Are The Reason: Uncalled Visitor

Domů

*Eileen*
Navzdory všemu, co se včera stalo, jsem za ním zase šla. Neptejte se mě proč. Asi mi ho bylo líto.

Přišla jsem opět do nemocnice a rovnou zamířila na třiadvacítku. Radši jsem ani neťukala, abych ho nevzbudila. Vešla jsem opatrně do pokoje a uviděla... spící nádheru! Co to melu. Spatřila jsem spícího Lokiho. Zase jsem si šla sednout na židli, tentokrát ale na tu blíž k němu. I když jsem se snažila být sebevíc zticha, začal se v posteli převalovat. Ztuhla jsem. Otočil se ke mně a otevřel oči.

*Loki*
Něco ve mně poskočilo. Byla tu! Ach jo, zase blázním. Upřeně jsem se jí díval do jejích světle zelených očí. Ta barva mi přinášela klid. Plaše mě pozorovala. Ani jsem se jí nedivil. Čekal jsem, že něco řekne. Ona se na mě ale jenom dál dívala. Tak jsem musel začít já.

"Ehm, ahoj. Proč jsi zase tady?" snažil jsem se zakrýt nadšení otráveným tónem.
"Já... no... přišla jsem, protože jsem tě chtěla zase vidět a..." nedořekla.
"Co?"
"No, chtěla jsem se tě zeptat, že jestli už nejsi tak nebezpečný a jsi v pořádku, tak bys... ehm, teda jestli chceš, tak bys mohl jít ke mně domů. Teda pokud nemáš kde jinde být." Řekla to tak vyplašeně a tak potichu, že jsem ji skoro neslyšel. Já.. byl zmatený. Ještě včera ode mě utekla, když zjistila, kdo jsem, a teď mě zve k sobě domů? To nedává smysl.

"Je mi to líto, ale mám svůj byt," odpověděl jsem navzdory mým přáním.
"Ehm, aha. Tak promiň," začala se omlouvat. Co jsem jí na to měl říct? Že bych vlastně chtěl k ní domů? Ne, to by vypadalo... divně.

Středa
Dnes mě z nemocnice pustili. Ta dívka tady byla asi ještě ráno, když jsem spal, protože jsem uviděl na stolku lísteček s jejím jménem a číslem. Jmenuje se Eileen. Nádherné jméno. Ale točíslo mi vrtá hlavou. Telefon mám, ale používat jsem se ho ještě nenaučil. Budu to muset zkusit, pokud ji chci ještě vidět.

Sbalil jsem si věci a odešel z ústavu. Když jsem procházel kolem "uličky smrti" podíval jsem se tam. Postával tam ten agresivní midgarďan. Zrychlil jsem krok.

Konečně jsem se ocitl u sebe doma. Co nejdřív jsem šel hledat telefon. Začal jsem mačkat číslice. Pak jsem zkusil zmáčknout zelené tlačítko. To vždycky funguje. Telefon začal drnčet.

*Eileen*
Dnes ráno jsem za ním byla. Nechala jsem mu tam svoje číslo. A teď mi zvonil mobil. Nervózně jsem ho uchopila a stiskla tlačítko 'zvednout'.

"Haló," ozval se jeho hlas.
"Ehm, ahoj, tady Eileen."
"Ahoj, tady Loki," opakoval.
"Potřebuješ něco?"
"No... nezašla bys se mnou ven?" zeptal se mě nazpátek. Srdce mi poskočilo.
"Jasně, že půjdu! Teda.. no jasně, v kolik se sejdeme?" Tak v tomhle jsem selhala.
"Tak třeba ve čtyři?" Pohlédla jsem na hodiny. Bylo za pět minut půl čtvrté.
"Dobře, sejdeme se...?"
"U uličky, kdes mě zachránila." Srdce mi poskočilo. Znovu. Pak jsem však znejistěla.
"Nebude tam ten, co tě napadl?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Budu stát na druhé straně silnice."
"Dobře, tak ve čtyři."
"Už se těším." Rozloučil se se mnou. A já byla rozrušená ještě víc, než když mi oznámil, kým vlastně je.

Tak další kapitola za námi. Líbí se vám zatím příběh? Doufám, že to není tak špatný😂
Brzo se můžete těšit na další kapitolu🥰
AHOOJ!