You Are The Reason: Uncalled Visitor

Odpusť mi

Z mého krátkého spánku mě ale vyrušilo zavrzání a následně zaklapnutí dveří. Posadila jsem se na posteli a podívala se, co se děje. Uviděla jsem však totální nic, protože byla tma. Cítila jsem ale něčí přítomnost.
"Nepřibližuj se ke mně!" řekla jsem do tmy, nevěděla jsem, kdo tu je. Neznámý se ale jen uchechtl.
"Ani nemám v plánu, zlatíčko." uslyšela jsem ten sametový hlas, a ještě víc jsem se zachumlala do peřiny. Pro jistotu jsem rozsvítila lampičku.
"Co děláš u mě v pokoji?!"
"Zapomnělas? Já tady teď budu spát," řekl mi s úšklebkem. Vybavil se mi ten incident s tetou. Protočila jsem oči ke stropu.
"Tak to si ustel někde na podlaze. Nebo můžeš klidně na gauči, to je jedno, ale u mě na posteli spát nebudeš," oznámila jsem mu. Vyšpulil na mě dolní ret a udělal psí oči. Pak se tomu ale jen zasmál, a šel si pro deku, která ležela na gauči. Lehl si na něj ale pozoroval mě. Radši jsem zhasla.

Už jsem skoro spala, když jsem zaslechla, jak něco tlumeně šeptá.
"Lee, ty mi nikdy neodpustíš..." ale pak už jsem neslyšela nic, protože jsem usla.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Vzbudila jsem se do slunečného rána. Protáhla jsem se a rozhlédla se po pokoji. Loki už na gauči neležel. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je 10:17, tudíž nejvyšší čas na to vstávat a dát si něco k jídlu, protože moje břicho už se dost hlasitě ozývalo.

Chtěla jsem zrovna vylézt z postele, když jsem uviděla kluka s černými vlasy jak se opírá o futra a zírá na mě. Zase jsem se radši přikryla.

"Co na mě tak zíráš?"
"Nevím, jen tak," ušklíbl se a vyšel ze dveří. Já jsem vyskočila z postele a rychle dveře zabouchla. Pak jsem zamířila k šatníku. Vybrala jsem si světle modrý crop s nápisem 'Divine', dost krátký na to, aby mi odhaloval pupík a k tomu černé legíny s modrým pruhem podél celé nohy. Udělala jsem si culík a z něj pak ještě krátký cop. Pak už jsem vyrazila do obýváku.

"A hele, kdo se nám probudil, Šípková Růženka," zasmál se Stark, který seděl u televize a na stolku před sebou měl chutně vypadající vafle.
"Nazdar, Plechovko," pozdravila jsem ho s úsměvem, zatímco ten jeho mu zmrzl na tváři. Přišla jsem k němu a sedla si.
"Na co koukáme?" zeptala jsem se.
"Já ani nevim, nudil jsem se, tak jsem si šel zapnout telku," pokrčil rameny.
"A proč sis jí nepustil u sebe v pokoji?" povytáhla jsem obočí.
"To jsem taky mohl, viď? Ale to bych pak neviděl tebe a ty by sis myslela, že jsi vstala jako první a to by bylo špatný, ty naše malá princezno," usmál se. Protočila jsem nad tím oslovením očima. Hrábla do jeho talíře s vaflemi a jednu si ulovila.
"Díky."
"Hej!" zasmál se.
"Tak já půjdu asi do pokoje, sníst si MÝ vafle do soukromí, aby mi je tady někdo nekrad," významně na mě vytáhl obočí.
"Jo, to bude asi nejlepší, pokud nechceš přijít o další," usmála jsem se. Tony se sebral a odešel. Bohužel i s těmi vaflemi. Byly fakt dobrý. Nejspíš je nedělal on.

Koukala jsem ještě na nějaký seriál, když jsem vycítila pohyb a následně mi něco přistálo na hlavě. Plyšák z mého pokoje. Ten nejoblíbenější. Otočila jsem se a uviděla toho dementního křenícího se černovláska.
"Co zase chceš?" zamračila jsem se na něj. On popošel k lednici a otevřel ji.
"Já se jdu najíst," řekl zatímco se díval do lednice. Nebyl mu vidět sice obličej, ale já z hlasu poznala, že se směje. Otočila jsem se zpátky k televizi. Slyšela jsem, jak se uchechtnul.
"Co je?"
"Já jen, že tvoje triko zrovna neodpovídá tomu, jaká jsi," odpověděl s úšklebkem. Koukla jsem na něj, pak na triko, a pak znova na něj. Ironicky jsem se usmála.
"Já jen, že tvoje povaha neodpovídá tomu, jak ses choval dřív," vrátila jsem mu. Úsměv mu, jak jsem plánovala, opadl.

Fakt už mě začíná štvát. A deptat. U mě v pokoji se chtěl podívat asi na něco v televizi, ale neuměl to zapnout, takže mi to celý rozhodil a rozbil. Pak asi z nějakého přemisťovacího záchvatu shodil všechny knížky z poličky a vysadil mi dveře do ložnice z pantů. Zakázala jsem mu spát na gauči proti mé posteli. Znervózňovalo mě to. Tak jsem mu ustlala na pohovce v menším obýváčku. Snad mu to nebude tolik vadit.

Loki konečně po těch snad deseti letech zavřel lednici a nesl si z ní jogurt. Sedl si ke mně na sedačku. Trošku jsem se odtáhla. Chvíli jsem koukala, jak zápasí s otevřením kelímku. Už jsem to nevydržela, vytrhla mu jogurt z ruky, otevřela ho a aniž bych se na něj podívala, podala mu ho zpátky.
"Dík," ceknul.
"Hmm," odpověděla jsem, zabraná do Přátel. Zrovna to byl díl, kde se ostatní dověděli, že je Rachel těhotná. Loki se na to díval dost opovržlivě. Radši jsem to neřešila.

Ještě jsem s ním nehodlala uzavřít příměří, jak za tu pusu, tak za tetu. To s tetou mi ale vadilo víc.

*Loki*
Seděl jsem vedle ní na gauči a jedl ten jagurt, nebo co to bylo. Pořád byla vůči mě zatvrdlá.

Dívali jsme se na nějaký seriál, který mi vůbec nedával smysl. Proč ta holka tak tají, že čeká dítě? No jo, to bude tím, že není z Asgardu. Midgarďani, co jiného čekat, než drama.

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli se jí mám omluvit. Usoudil jsem, že jestli chci, aby mi ještě někdy řekla aspoň jedno milé slovo, tak je omluva na místě.
"Ehm.. Lee?" začal jsem nejistě.
"No," zabručela, a dál se dívala na televizi.
"Já... chtěl jsem se ti omluvit. Za tu tvojí tetu." Podívala se na mě, jako by mi nevěřila. Á počkat, ona mi vlastně nevěří.

"Asi dobrý, nic horšího se jí nestalo, jen byla v bezvědomí," ujistila mě, ale pořád měla tvrdý výraz.
"Za nic dalšího se omlouvat nebudeš?" pozdvihla obočí, jako to dělávám já.
"Za co bych se měl omluvit?" nechápal jsem.
"Třeba za to, co se stalo před tím útokem na tetu? Jak jsi se objevil u mě v pokoji a... pak jsi mě políbil?" vyčítala mi.
"Jo tohle. No myslím, že není za co se omlouvat, možná jen za ten můj nečekaný příchod," usmál jsem se.
"A ta pusa jako co?"
"Přišlo mi, že se ti to líbilo, takže za to se omlouvat nebudu," znovu jsem se na ni sladce usmál. Ona po mně hodila zamračený pohled a znovu se otočila k seriálu.

Odnesl jsem prázdný kelímek a šel si do pokoje číst. Lehl jsem si na její postel, chtěl jsem vědět, co je na ní tak super, když se tam válela pomalu do půl jedenácté.

Hmm, musím uznat, že je fakt skvělá. Teda ta postel, abyste rozuměli. Vzal jsem si knížku, udělal si pohodlí a četl si, dokud jsem nebyl probuzen zrzkou, že je oběd.

Ahoj! Tak další kapitola za námi. Dalo mi celkem zabrat, než něco vymyslím. Teď budou asi vycházet kapitoly častěji, mám něco předepsané.

Musím se s váma podělit o takovou menší storku - jelikož kamarády nemám xd - která mi ale udělala ohromnou radost: Jedu na kole do vesnice, a naproti mně jde starší paní. Zastavila, ať můžu v pohodě projet. Já jí pozdravila, ona se na mě usmála, řekla mi 'ahoj' a pak mi ještě zamávala. Dokážete si představit, jak mi to zvedlo náladu? Nebo jsem divná?😂🤫

•každá '⭐️' a koment potěší!

U další kapitoly
čau čau!

1237 slov