You Are The Reason: Uncalled Visitor

Odměna za pomoc

Tuhle kapitolu píšu, zatímco si autisticky skáču na dvou matracích na sobě. Jo, mám taky otevřený dveře, a vůbec na mě nikdo nekouká divně, když jde okolo xd. Takže kdyby tu bylo moc chyb, tak se za ně omlouvám, jsou způsobeny otřesy😂

*Eileen*
Řekla jsem to tak potichu, že jsem to sama skoro neslyšela. Po chvilce jsem odvrátila hlavu od obrazovky a pohlédla na něj. Už se nekoukal na mě, ale svýma světle modrýma očima hypnotizoval obrazovku. Na tváři měl ale nepatrný úsměv, který naznačoval, že to slyšel. V tom jeho úsměvu ale byla nepatrná i bolest. Jako by sváděl vnitřní boj. Znova jsem se zavrtěla.

"Ehm.. Loki, co se děje?" Podíval se na mě, ale jeho úsměv stále nezmizel, byl ale o trochu víc naplněn bolestí.
"Nic, co by se dělo?" vystřídal původní úsměv za jeho úšklebek. Co jsem mohla čekat, že se mi snad otevře?

Zase jsem tedy stočila hlavu k dění v televizi. Ucítila jsem na sobě jeho pohled. Už jsem se ale nechtěla na něj koukat, tak jsem zůstala, jak jsem byla.

Asi po půl hodině jsem se rozhodla, že bych asi měla odnést Lokiho talíř, když on se k tomu neměl. Už jsem se zvedala, ale on vyskočil z křesla a přišel ke mně.
"Kam jdeš?"
"Odnesu ti talíř a umeju to, ne?" protočila jsem nad tou hloupou otázkou oči a zamávala jeho talířem jemu před obličejem.
"Ne, to teda ne. Zranila ses, pamatuješ?" zastoupil mi cestu. Stihla jsem se na něj ještě nevraživě podívat, než mi vytrhl talíř z ruky a vyšel z pokoje. Lehla jsem si zpátky na postel a očima zkoumala strop. Po oknech se začaly šířit zatím tiché zvuky dopadajících kapek. Pak déšť ale zesílil a já za těchto krásných, uklidňujících zvuků, usla.

*Loki*
Když jsem domyl její talíř, začli se scházet Avengers, aby sem také odložili špinavé nádobí. Dávali ho na linku, jako by čekali, že to taky umyju. Na to jsem se ale jen pohrdavě podíval a chtěl odejít. Zastavil mě ale ten Kapitán.

"Jestli jí něco uděláš, tak tě zabiju," řekl mi. Jenom jsem se na něj sladce usmál. Pak jsem chtěl odejít, ale zase mě někdo zastavil. Byla to, už asi v pohodě, Natasha, Leeina teta.

"Jestli jí ublížíš, a já se to dozvím, tak-" chtěla něco dodat ale přerušil jsem jí.
"Tak co, zabiješ mě? Promiň, už na mě bude fronta," usmál jsem se znova. Konečně jsem vykročil, už mě nikdo nezastavoval se slovy, že mě zabije, když jí něco udělám.

Došel jsem ke dveřím k našemu pokoji a otevřel je. Jediné, co jsem viděl, byla stále zapnutá obrazovka a spící Lee. Chvíli jsem na ní koukal, jak mělce oddychuje, a pak jsem přišel blíž k posteli. Sedl jsem si k ní a opřel si její hlavu o stehna. Prsty jsem pomalu bořil do jejího zrzavého mikáda, stejného, jako má Romanovová. Divné, na to, že je to jen její teta, tak si jsou podobné, jako by to byla matka s dcerou.

Prohrábl jsem jí vlasy, a když jsem odkryl její obličej, zarazil jsem se. Na tváři měla mokrou cestičku, po slze. A na druhé tváři další. To snad brečela? Z přemýšlení mě vyrthl slabý vzlykot. Uslyšel jsem, jak smutně šeptá mé jméno. Pak se zase utišila. Z tváře jsem jí setřel další slzy a nechal ji dál spát. Za dveřmi jsem uslyšel kroky a zničehonic někdo vtrhl do pokoje. Ten někdo nebyl nikdo jiný, než Rogers. Rychle jsem od ní uskočil. Kapitán si mě ale stejně změřil podezíravým pohledem. Přišel k posteli a prohlédl si ji, jestli je v pořádku.
"Doufám, že jsi jí nic neprovedl," ujišťoval se, zase naštvaný Kápo. V tom začala zase vzlykat, teď už trochu nahlas. Zase říkala mé jméno.

Kapitán si toho všiml a podíval se na mě. Rychle ke mně došel, chytil pod krkem a zvedl do vzduchu. Já jsem tam jen visel, v jeho sevření, ani jsem sebou necukal, to by mě přidusil ještě víc. Díval jsem se z výšky na Lee, která se už uklidnila.
"Co se jí stalo?!" začínal řvát Kapitán.
"N-Nic," zkusil jsem říct, ale Rogers pak ještě víc sevřel prsty okolo mého krku.
"Víš, co jsem ti říkal v obýváku, nebo jsi to už zapomněl?!" řval, tentokrát už naplno.

"Na co zapomněl?" zašeptal někdo.

*Eileen*
Hodně divný sen to byl. Teď to bylo ale ještě divnější, přivřenýma očima jsem sledovala podobnou scénu té z mého snu, kde Kapitán Amerika držel Lokiho pod krkem a dusil ho.

"Víš, co jsem ti říkal v obýváku, nebo jsi to už zapomněl?!" křičel na něj.

"Na co zapomněl?" zašeptala jsem z postele. Oba rázem ztuhli. Steve povolil sevření a tak poslal Lokiho k zemi. Ten se rozplácnul, protože to nečekal, ale hned se vyškrábal na nohy, opřel se o zeď a dýchal ten vzduch, který mu byl před chvílí odpírán.

Steve se na mě otočil s omluvným pohledem, pak si ještě přeměřil Lokiho a vyšel z pokoje. Já jsem nechápavě pohlédla na to zničené stvoření, opírající se o stěnu a mnoucí si zarudlý, pomalu modrající krk.

"Co se tady stalo?" zeptala jsem se, stále zmatená předešlou scénkou.
"Ale.. to nic.." podíval se na mě Loki s bolestným úsměvem na úzkých rtech.
"Pojď sem," pobídla jsem ho a ukázala vedle sebe na postel. Poslechl a přišel si sednout.
"Ukaž," řekla jsem a odtáhla mu ruku, abych se mohla podívat na jeho červený krk. Teď to vypadalo, jako by měl nějaký límec, jak měl světlou kůži.
"Proč ti to udělal?"
"Nejspíš si špatně vyložil situaci," pousmál se.
"A ta byla jaká?" ptala jsem se dál, zatímco jsem se zkoušela zvednout z postele a dojít pro led, jenže moje bolavá nožka mi to nedovolila. Svalila jsem se tedy zpátky na postel a nechala Lokiho krk, ať si odpočine bez pomoci.
"Ehm.. když jsem sem přišel, tys spala. Tak jsem si sedl vedle tebe a pak přišel on. Pak mě začal dusit, tys začala ze spánku brečet a volat moje jméno a on ještě zesílil stisk. Pak ses probudila a zkazila mu plán mě zabít," převyprávěl s úsměvem. Mně však bylo jasné, že něco vynechal. Když to ale neřekl sám, nebudu ho nutit.

"Proč jsi vlastně brečela, a přitom říkala moje jméno?" ptal se teď on.
"Ehm.. zdálo se mi.. o tobě. Byl jsi v podobné situaci," řekla jsem se zaváháním. On pozvedl koutek úst.
"Že bys plakala kvůli mně?" optal se samolibě. Neopověděla jsem, jenom jsem na něj hleděla, v očích napsáno ano.

Zvážněl. Začal zrakem přeskakovat z mých očí na má ústa a pomalu se přibližoval. Já se neodtahovala, ještě bych spadla jako předtím a nejspíš bych teď způsobila globální katastrofu. Pak už jsme byli jen na centimetry od sebe.
"Co to děláš?" už to ani nevyznělo jako otázka.
"Beru si odměnu za pomoc."

A pak už jen přitiskl své rty k mým.

Wooow já to dopsala😂 ne, poslední věta opravdu nebude pokračovat v další kapitole takto: 'když jsem se ráno probudila, uviděla jsem vedle sebe Lokiho...' to fakt ne xd, i když vím, že byste si to přáli😂

Každopádně. Tuhle kapitolu jsem psala celkem dlouho, a ne jenom kvůli obsahu, ale i proto, že sousedi mají mecheche (😂) a vlivem alkoholu se teď přes celou vesnici dohadují, čí je barák xd. Takže kdyby tu byly nějaké textové nesrovnalosti, dojděte si za mými sousedy😂

• '⭐️' a koment potěší!

• otázka pod kapitolou: Pěstovali jste někdy záměrně plevel? xd

Tak u další kapitoly
čau čau!

1234 slov. #reallynokiddingguys😂