The Fuc*ing Fa*e World

iii. Zpráva

Uslyším známý otravný zvuk Messengeru. Natáhnu se po telefonu se zmateným úšklebkem a čekám, než se okénka chatu probudí, aby mi prozradili, kdo si žádá mou pozornost. Zůstal jsem však v transu, když se na displeji objevila zpráva, kterou bych nečekal ani ve snu.

Byl to James Frey. Chtěl se sejít v jednom známém podniku. Chtěl pokecat. Netuším proč a začínal jsem bejt nervní z těch všech otázek co se mi honily hlavou.

Jen si vybavim naše poslední střetnutí ve firemní kuchyňce a otázek je čím dál víc. Vidím jeho nevraživý, ostražitý pohled. Jako by mnou pohrdal. Nesnášel jsem to.

Nevěřícně jsem zamrkal na zprávu. Někdo jako Fray se najednou zajímá o mou nepodstatnou osobu? Bezmyšlenkovitě odepisuji jestli se náhodou nesplet při odesílání.

Jasně že jsem věděl, že omyl to bejt fakt nemůže. Zamyslel se nad tím, jak mě kurva našel. Na profilu nemám žádnou fotku, informace, prostě nic. Tak jak jsi mě našel ty stalkere?

Obratem mi přišla odpověď, kterou jsem čekal, ale doufal spíše v opak.

Nechtěl jsem nad tím tolik přemýšlet a když se z druhého pokoje začaly řinout vzdychy věděl jsem, že bude lepší jít a raději potkat "skvělého" Fraye než ty dva poslouchat.

Telefon byl po celodenním posloucháním hudby vybitý, jako obvykle. Nezbývalo mi tedy, nic jiného než nechat ho tady i se sluchátky a tím si dát pauzu od své drogy v podobě hudby.

Měli jsme se sejít v baru Medojedů. To byl nejznámější podnik v tomhle městečku, proslavený tím, že vám nalijou cokoli, kdykoli, ať jste kýmkoli, a to docela dost levně. Časem se z něj stal bar pro studenty a socky jako já. Mou otázkou, ale je, co v takovým lokále dělá Frey.

Za normálních okolností bych odepsal něco ve smyslu ať se jde bodnout, že na tyhle věci nejsem, ale fakt dlouho jsem neudělal nic spontánního a trhlého. Občas to dělám věci, co nemají logiku, jako bych byl v mánii a měl nutkání něco změnit. Někdy si obarvím vlasy, oblíknu se jinak, sám nevím, jaký myšlenkový obraty mě k tomu doháněj, jako bych spíš chtěl změnit sám sebe. Je pravda, že nemám žádný určitý styl, je to něco mezi grunge, rockem, metalem, gotikou, emo, je toho hodně. Přijde mi že tyhle výkyvy nálad mi pomáhají s mým pochroumaným egem, ale pak se to zas vrátí do normálu, jak moje vlasy, tak ego, ne-li níž.

Když dorazím do baru, venku už se smráká, vkusný podnik zavalí vzpomínkami na spoustu nocí, které jsem tu o samotě strávil. Naproti dveřím je hnědý bar z tmavého dubu, za ním několik set lahví. Některé tu jsou jen na výstavu, jelikož jsou tak drahé, že si je už řádku let nikdo neobjednal. Na zdech jsou tapety laděné do ruda, visí tu obrazy zachycující nahou ženu, o které jsem se nedávno dozvěděli, že je blízkou příbuznou majitele, ten se tím však nijak nechtěl chlubit, a tak jsem jeho tajemství, které mi prozradil, když jsme se tu spolu opili, držel v tajnosti.

Stejně není nikdo, komu bych takovou věc mohl říct, vlastně tu není nikdo, komu bych mohl říct cokoliv. Ou jeez~ už se to zase pomalu přikrádá. Nesnáším ty stavy. Kráčím tedy po vínovém koberci, pozoruji lidi u stolů, které jsou děleny černými pohovkami, a tak vytváří takové koje. Časem vám dojde, že to tu vypadá spíše jako bordel než studentský bar, ale to tu moc lidí nehrotí. U baru jsou obsazené asi tři židle, z toho jeden pár a skoro na opačné straně sedí shrbený kluk nad svou sklenkou čehosi. Ještě jsem očima prolétl po baru, jestli tam není ještě někdo kolem mého věku, všichni však byly viditelně o dost starší a já si vydedukoval, že James Frey bude tenhle kluk. Než jsem se stačil otočit zpátky, ucítil jsem ruku na svých zádech.

„Ahoj, už jsem myslel že nedorazíš" Pohlédl jsem nahoru, byl o něco větší než já. Takhle blízko jsem mu ještě nebyl. Hnědý vlasy měl urovnaný na levou stranu, hleděl na mě tmavýma očima, který měli více temnoty než kdokoli jiný.