The Fuc*ing Fa*e World

Prolog.

Domy a pole táhnoucí se až za okraj horizontu, stromy a keře ubíhající tak rychle, že si je nestačím prohlédnout. Cesta moc neutíká, ale vlak jako by chtěl s námi jet poslední cestu, řítí se po kolejích rychlostí blesků. Svět je tak fascinující, pozoruji ho skrz zašpiněné okno. Zaschlé kapky a černé dlouhý dodávají krajině zvláštní filtr.

Táhnoucí se ploty, které mizí rychleji, než se objevili. Všechno hraje barvami v podvečerním, jarním počasí. Když svůj pohled na nic konkrétního nezaměřím, připadá mi to jako surrealistická mazanice, jako by se svět slíval do jednoho portálu, který tě může vysvobodit z místa kde jsi, jako bys mohl utéct z reality do snu. Není přece surrealismus o tom? Kéž bych mohl do těch obrazů utéct, do těch představ snů a myšlenek, které ostatní zachycují do plátna. Už se smráká a v odrazu oken se začínají objevovat obrysy lidi cestujících se mnou. Někdy na ně nezapomínám. Na všechny... Jako bych byl jen já a mých nekonečno myšlenek. Je to děsivé. Ta představa, že jim nelze uniknout. Nikdy není ticho. Ten vnitřní hlas jako by chtěl, abych nevnímal nic jiného. Byť jen jedna nicotná myšlenka mě přiláká a realita jako by se ztratila. Jen já a myšlenky plynoucí mou hlavou, nespočet informaci, které nikdy nevyužiju, přehrávání události jejichž průběh jsem nemohl ovlivnit nebo věci a dialogy, které se nikdy nestanou.

"Take me the church..." zazni ze sluchátek napojených na telefon u kterého se divím, že stále funguje. Spis na volání a komunikaci s ostatními lidmi jej využívám spise jako mp3. Hudba je totiž snad jediná věc, která mě občas probudí. Někteří ji mají jako únik z reality, a však pro mě je to jediná věc, která mě s realitou pojí, když jsem sám...

Někdy mě ta samota ubiji. Ten pocit bezmoci a méněcennosti. Jako byste byly ten kousek skládačky, který nikam nepasuje a je navíc jen pro zmateni. Žádné využití a upřímná nenávist všech.

Začíná být chladno. Oči pálí a bolí ze snahy potlačit slzy na veřejnosti. Hudba jako by tvořila kulisy. Hradby mezi mnou a ostatními cestujícími. Dnes se na ne nějak nesoustředím. Jak neobvykle. Nic není na pozorovaní tak zajímavé jako lidi. Denně jich potkáváme nespočet, kdo si mě všímá? Jestli vůbec někdo. Jsem to jen já? Všímám si jejich chování, pozoruji je, jejich styl chůze a gesta. Tón hlasu. Jak jsou oblečeni, jak vystupují, jejich reakce. Jak na mě působí. Je to zvláštní. Hledím na ně jako na něco tak ojedinělého. Srovnávám se s nimi. Kritizuju je. Málo co se mi líbí. Přemýšlím, zda jsem opravdu jako oni nebo se liším. Bojím se, že jsem jim podobný a zároveň že moc odlišný. Často si protiřečím...

"Who am i, who is in my mind. Is it me? Why?

Nepřítomně zamrkám a zahledím se z okna do tmy. Pozoruji se v odrazu. Černé rozcuchané kratší vlasy splývající s tmou tam venku. Kolik lidi asi někde na někoho čeká? Tam venku? Bude někdy někdo stát o mě? ...tak blbe dotazy! Modré oči září do noci a sklesle pozoruji nehybné rty stáhnuté ve věčném pochmurném úšklebku. S kombinaci černého oděvu a kruhu pod očima připomínám upíra. Znechuceně odvrátím pohled.

Naproti mně, sedící blondýnka zrovna vede záživný rozhovor o nastavování budíku na jejím novém iPhonu, který před chvílí vybalila. Podle toho že se ke klukovi tolik lísá svými ňadry, hádám že to bude její přítel nebo je tak levná a bez cudnosti? Často se snažím vžít do lidi, které pozoruji. V jaké životní situaci jsou, podle jejich výrazu a chování, jak jim asi je, co se jim honí hlavou. Přemýšlí někdo z nich nade mnou? A kdyby ani tak v jakém smyslu? Chci to hodit za hlavu, ale bojím se souzení ostatních. Jako by to něco mohlo změnit. Ale copak nejsem to, jak mě ostatní vidí?

Už jsem až moc položen do svých myšlenek.

Vedle mě si přisedne postarší dáma. Jako by mě to probudilo z transu. Natěsnám se více na okno, které příjemně zchladí mou horkou pokožku. Chci se vrátit ke své myšlence, avšak jako bych nikdy nad něčím přemýšlel. Všechny úchytné body se ztratili a já zůstal sám. Snad jediná chvíle, kdy vnitřní hlas vyklidí pole a nechá mě samotného. Jako by to dělal naschvál. Zahleděn do okénka pozoruji tu ženu. Nevkusný účes, k jejímu věku dost zvláštní a letní šaty, odkrývajíí více než by se komukoli líbilo. Přehnané modré stíny a další líčeni od kterého raději už odvrátím pohled.

Ubíhající domy mi začínají byt povědomé. Psychicky se připravuji na výstup. Představa, že se budu muset prodírat přeplněným vlakem, a tak se otírat o všemožné existence mi nenechává chladnou hlavu. Smutně pohlédnu z okna, čelo samo spadne na chladné sklo a já se zachvěji pod ledovým dotekem.

Snažím se zabránit poklesávajícím víčkům, avšak marně. Mé oči se zavřou a moje mysl mě vtáhne do myšlenek katastrofických scénářů. Od hrozícího propadnutí z matiky, přes rodinou situaci, nadcházející maturitu až po nebezpečí číhající venku v noci, když jdu osamocen neosvětlenou temnou ulici. V té chvíle se z každého keře stává noční tvor zajímající se o můj nicotný život.

Z myšlenek mě tentokrát vytrhne průvodci. Ochotně mu podávám lístek a slevovou kartu. Jeho neměnný němí pohled mluví za vše.

Pomalu se zvedám a sunu se ke dveřím. Znechucené pohledy mačkajících se lidi doprovázeny křikem malých děti. Protočím oči v sloup, snažím se někde chytnout abych ustál brzdění vlaku, ale nakonec dávám přednost přitisknuti si rukama sluchátka vice k uším, abych je nevystavoval nepříjemnému kvílení brzdícího vlaku.

Mé nohy jen letem políbí kamennou podlahu nástupiště, hluboký nádech a hned se cítím o něco lépe..

Zaposlouchám se do hudby a nevnímaje cestu docházím na zastávku. Pozoruji hrbolky a spinu na chodníku, když autobus přijede. Ten je naneštěstí poloprázdný a já nemám problém najít dvousedačku jen pro sebe. Můj pohled upoutá noční velkoměsto. Barevné lampy a cedule osvětlující jinak zašlé a nevkusné sídliště.