The Fuc*ing Fa*e World

xiii. Vysoko v horách

Byl jsem vysoko. Vysoko v horách a do tváří mě švihal studený vítr.

Otevřené oči slzí a rudnou bolesti, ale výhled mě láká. Nekonečná krajina táhnoucí se až za obzor.

"Podívej se dolů."

Bez rozmyslu se přiblížím k okraji a podívám se pod sebe. Pláň rozdělena řekou, končící kdesi v dáli. Několik osob titěrných jako mravenci. Mravenečci.

"Celkem vejška co? "

Netroufám si odhadnout jak moc vysoko jsem. A kde jsem? Tu krajinu nepoznavam, ač je tak krásná.

"Konečně by jsi mohl být volný a létat! "

Roztáhnu ruce jako pták a užívám si ten nápor větru.

"Ale já neumím létat." Utrousím a nejistý krokem se posouvá dozadu.

"Jsem člověk, neumím létat." Zavřu oči a nechám se unášet představou volnosti. Opět roztáhnu ruce a infantilně s nimi zamávám v náznaku letu. Přiblížím se k okraji. Tentokrát beze strachu. Bez obav. I přesto že neumím létat, v hlavě mám klid. Jsem klidný a pravidelně vydechuju. Jsem s tím smířený.

"Nikdy nebudu létat!"

V té chvíli ucítím chladivý dotek. Smrt mě popostrčí a já bez známek protestu, nakláním se více přes okraj, až se nakonec me nohy ocitnou ve vzduchu.

Ticho. Úplné ticho a já letím. Prodiram se skr neviditelné molekul, které utváří směsicí vzduchu. Jako pták. Bez křídel. Bez obav.

Počkat! Neletím! Lidé nelétají. Já padám!

Náhle zpanikařím a klid je vystřídán čímsi neznámým . Je to Stach! Bojím se. Krajina kolem mě se rozpouští. Promočený obraz s prvky fauvismu. Rudé peklo. Výrazně tmavé barvy mě pohlcují. Padám do rudé skvrny do, které se vpíjejí další barvy a vytváří obraz, kterého jsem součástí. Tímto způsobem jsem zasazen do tapiserie.

Vzhlédnu vzhůru. Je to vysoko. Příliš vysoko, na to abych rozpoznal osobu na vrcholu.

Jsem stále tam, kde jsem byl? Nebo jsem tady, kde jsem teď?

Vše splývá v jedno. Brodím se skrz rudé, husté cosy. Obklopuje mě. Tmavá, lepkavá s pachutí železa. Mě tělo je obaleno krevní sraženinou, jenž mě obklopuje. Je všude. Úplně všude a nelze se jí zbavit. Je mojí součástí. Je ve mě. Tvoří mě. Jako všechny ostatní.

Náhle se ocitám uprostřed davu. Krev zmizela. Vrátila se, tam kam patří a já zůstávám strnule stát. Pozoruju tváře, které se vzdaluji. Tak rychle jako se přiblížili.

VÝBUCH!

Slyšel jsem výbuch, ale daleko. Daleko jakoby ze snů. Nelze otevřít oči. Je tma. Všude kolem mě. Temná hustá nicota, jako krev v mém oběhu. Obklopuje mě. Mou mysl, mé srdce. Celého mě pohlcuje.

Snažím se popadnout dech. Srdce mi bije jako splašený A hlavě nedochází že přes vrstvy kůže ho vážně nemůžu uchopit a ukonejsit. Utrizuju si myšlenky a vracím se do reality. Rozkoukavam se po mistnosti, jako kdybych v ty temnotě mohl něco rozeznat. Zavírám oči a padám do peřin. Vybavuju si střípky další noční můry. Až nechutně si vybavuji krevní sraženinu která mě obklopovala. Brouzdam ještě chvíli svými myšlenkami než mi dojde že vlastně hledím do temnoty v pokoji. Ach~ je to tak podobné. Nezbývá mi než je opět zavřít, ale má mysl jede na plné obrátky a oči potřebuji být očividně Otevřené. Snít s otevřenýma očima to mi tak scházelo.

Vracím se postupně k onu snu ale jakoby by nikdy nebyl. Má hlava náhle nemůže najít kritickou informaci. Nevadí mi to. Zaměřím se na jiné myšlenky aniž bych o tom věděl. Má mysl mi očividně musí podstrčit něco jiného. Něco o čem můžu uvažovat další hodinu než usnu. A tak se z myšlenek bizarniho zaměření dostanu do limba aniž bych o tom věděl. Tak jako vždycky. Jako každý. Stejně jako Ty.