Army Camp (CZ)

10) Halušky se špíčkem naší kuchařky

Ahoj! 

Než začne další část, ráda bych vám poděkovala za vaši podporu! Příběh se pomalu, ale jistě, blíží skoro ke tisíci přečtení a votes též rostou velkým tempem. Děkuji každému, kdo si příběh čte a doufám, že vám také vykouzlí úsměv na tváři, jako mně vaše ohlasy. 

Děkuju a vzhůru na další část!♥

***

"ARGHHHHHH!" rozčiloval se Benjamin. Všechno, co mu přišlo pod ruku, hodil proti zdi. Málem hodil i s Aidenem, když se mu lehce posmíval. Naštěstí Ellie zakročila a Aiden zůstal naživu. 

Začátek byl napínavý. Měli jsme vyrovnané týmy, pokud by jste se ale zeptali, u koho byla větší pravděpodobnost výhry, byl to tým Bena. Celý jeho tým se skládal z těch pravděpodobně nejvíc silných kluků tady.

Můj tým se skládal ze mě, Juliana s Aidenem a dalších tří kluků, které jsem vůbec neznala. Julian ovšem věděl schopnosti všech kluků, kteří k nám přiběhli. Proto jsme výběr nechali na něm a plánovali strategii.

Sice jsme plánovali dlouho, ale první set vyhrál tým Benjamina. Hezky řečeno nás rozdrtili. Druhý set vypadal že půjde stejným směrem. Vedli o sedm bodů, když jsme se najednou vzchopili. Nevím, jestli některým klukům došlo, že to není sranda, nebo jestli někoho neozářili mimozemšťané, ale bylo to dobré.

Výsledkem bylo, že jsme druhý set vyhráli o těsné dva body. Proto všechno rozhodl závěrečný set. Oba dva týmy ze sebe dali všechno co mohli. A kdo vyhrál?

"TÝM MELÁNCI!" zakřičel Julian. Ano, vyhráli jsme!

"Melánci? Hráblo ti nebo co?" řekla jsem se zkříženýma rukama přes můj hrudník.

"Myslím, že na to nemusí odpovídat," zamumlal vedle mě Aiden, přičemž se stále ještě snažil vyvětrat své zpocené tričko.

------------------------------

"MEL!" ozvalo se bouchání na mé dveře. Hlas patřil Aidenovi, ale v pozadí jsem zaslechla i Juliana.

"CO?" zakřičela jsem nazpátek. Když jsme přišli zpátky do chatky, všichni se opět nahrnuli do koupelny, aby před obědem nebyli zpocení. Proč pustit holku první..

Proto jsem se zavřela ve svém pokoji. Vzala jsem ručník, otřela svůj pot a vzala si nové oblečení. Při hledání dalšího outfitu mi došlo, že si budu muset dojít vyprat své oblečení. Sice jsme na táboře byli teprve skoro týden ze sedmi, já ovšem neměla tak velké množství funkčních triček a nenáviděla jsem na sebe dát zpocené triko znovu.

Z kufru jsem proto vybrala novou podprsenku, společně s šedivým volným trikem a černými legínami. Odpoledne jsme měli mít úplné volno, až na menší pomoc s přípravami na táborák. Proto jsem svůj vzhled vůbec neřešila. Vlasy jsem si dala do vysokého culíku a lehla na postel při snaze sehnat trochu energie odpočinkem.

"JDEM NA OBĚD, TAKŽE ZVEDNI PRDEL A JDEME!" zakřičel Julian tentokrát blíže ke dveřím. Aby zvýraznil druhou část věty, také si zabouchal na dveře. Zvedla jsem se, otevřela jsem dveře a zavrčela jsem na ně. 

"Nemám ráda, když na mě někdo křičí," zavrčela jsem, zavřela a rozešla se směrem do jídelny.

Cestou jsme se bavili hlavně o našem povedeném vítězství. Aiden, i když na to nevypadal, byl podle mého názoru větší sportovec než Julian. Julian měl více vypracované tělo, ale tím způsobem, že chtěl aby ostatní viděli výsledek. Aiden na sobě pracoval hlavně pro sebe. Posiloval svůj střed a veškeré vnitřní svaly. Proto na rozdíl od Juliana měl postavu ne vyrýsovanou, ale pevnou, svalnatou.

Já nebyla ani jedno. Byla jsem poměrně hubená, neměla jsem skoro žádný zbytečný tuk, ale nebyla jsem ani svalnatá. Běhání mi dopomohlo k nějakému posílení vnitřních svalů, ale na rýsování vnějších svalů jsem se nikdy nesoustředila, ani po  tom netoužila.

Také jsme společně konspirovali, co můžeme mít k obědu. Jestli to bude sekaná, kterou udělala kuchařka z mrtvoly svého manžela, zapečené těstoviny s plivanci místo vajíček nebo guláš s hlínou ze zahrady.

Než jsme vešli, připojila se k nám Ellie. Objali jsme se, na což oba kluci jen protočili očima. Ellie na ně vyplázla jazyk a bok po boku jsme vykročili k našemu stolu.

K obědu nakonec bylo úplně něco jiného.

"Halušky se špíčkem naší kuchařky, super," ohrnoval nos nad obědem Julian. Podle mého názoru to ani nevypadalo tak špatně. Co jde na haluškách se zelím a slaninou zkazit? Maximálně z halušek udělat kaši, což se jim skoro povedlo.

"Nebuď tak vybíravej a jez, táborák je ještě daleko," řekla jsem a nandala jsem si plnou porci halušek do pusy. Cítila jsem olej vytékající ze slaniny, převařené halušky, více kyselé zelí než mám ráda, ale byla jsem ráda, že se to dá jíst.

"Svatá pravda, zítra prý má být sekaná," zareagovala Ellie. Na to jsme všichni zmlkli a podívali se na sebe. Sekaná, kterou udělala kuchařka z mrtvoly svého manžela. 

Všem se začali zvedat koutky, až jsme vypukli do hysterického záchvatu smíchu. Ellie na nás koukala na rozdíl od celé jídelny s povytaženými koutky a obočím. Ovšem všichni ostatní způsobem co to je za cvoky.

---------------------------------

Po obědě nám doopravdy dopřáli slíbené volno. Matthew nám řekl, že po celém odřeném týdnu můžeme přibližně do čtyř hodin úplné volno. Poté nám naši vedoucí řeknou, s čím máme pomoci. 

Ellie se k nám připojila, že má přibližně do tří také volno, poté je schůzka všech vedoucích. Ovšem dřív než jsme se připojili ke klukům, odtáhla mě stranou a řekla, že se k nim za chvilku připojíme.

Zvědavě jsem na ní pohlédla s pozvednutým obočím. Nechápala jsem, co se děje, ale podle jejího vystrašeného obličeje jsem se lehce bála. Než jsem stihla cokoliv dalšího říct, zatáhla mě do mého pokoje a zavřela za námi dveře.

"Něco jsem ti zatajila," začala na jeden velký nádech, "Víš, fakt tu nikdy žádná holka nebyla a mě se s tebou tak dobře povídá, plus na to nikdy prostě nepřišla řeč, tak jsem to tak nějak zatajila a prostě-"

"Ellie," přerušila jsem její blábolení, "Co se děje?"

"No, já, ehm," podrbala se za krkem. Její čelo bylo lehce orosené, což jsem doufala že je z vedra. 

"Ellie, ty jsi zbouchnutá?" zeptala jsem se s lehkým strachem. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mohla mít něco s nějakým klukem v táboře, ale když jsem se nad tím pozastavila, bylo to dost možné. Každý rok jezdí na tábor plný kluků, plus je velmi hezká a někteří tu také nejsou k zahození.

"Co? Jak jsi? Ne! Ježišimarja!" zasmála se hlasitě. Bylo znát, že ji tato otázka uvolnila. "Víš, no, prostě to řeknu, jo?" 

Jen jsem přikývla. Nic nemohlo být tak hrozné, jak to vypadalo, z jejího chování. Vzala obě mé ruce do jejích a podívala se mi hluboko do očí. Přesně se mi vybavila scéna, kdy mi terapeutka řekla, že moje rodiče už nebyli mezi živými. Hned jsem ovšem zahnala tyto myšlenky pryč a soustředila se na Ellie přede mnou. To, co ovšem řekla, jsem opravdu nečekala.

"Noah je můj nevlastní bratr."