Army Camp (CZ)

5) Poté už byla jen tma

S kluky jsme stáli v pozadí naší skupiny. Ve předu se smáli kluci, před kterými mě Noah varoval. Už od prvního pohledu jsem poznala, že jim nejde o nic jiného, než se předvést. Pak tu byli moji kluci. Aiden s Julianem vůbec nebyli zvyklí na běh. Stejně jako většina lidí tady. 

Oba dva byli vystrašení a pozorovali se strachem okolí. Julian se ovšem snažil zachovat svou drsnou tvář na rozdíl od Aidena. Začala jsem se protahovat, přičemž jsem začala protažením rukou. Postupně jsem se propracovala až k nohám, kde jsem ze stoje přitáhla svou hlavu mezi kolena. Při tomto pohybu se za mnou ozvalo několik zapískání a obzvlášť nechutný komentář.

"Ale, ale, kočička ráda na pejska?" zachechtal se přímo za mnou jeden z kluků, kteří stáli do nedávna ve předu. Když jsem se pomalu zvedla do stoje, neunikl mi pohled Noaha. Sledoval kluka za mnou se zatnutými pěstmi. 

"Ale, ale, klučina rád bez pindíka?" otočila jsem se se sladkým úsměvem na toho namyšlence. Na mou odpověď se ozvalo několik zapískání. Machýrek se ovšem s egoistickým úsměvem ještě přiblížil.

"Pokud to bude tvojí pusou, není problém," uchechtl se. Celé moje tělo se chtělo nechutenstvím otřást, ale nedopřála jsem mu to potěšení.

"Myslím, že si to nechám ujít, díky," poodešla jsem kousek od něj. "O tvojí malou tužtičku nemá nikdo zájem." zasmála jsem se, otočila se a odcházela směrem k Julianovi s Aidenem. 

Cestou jsem zachytila Noahův pohled, který byl na mě celou dobu fixovaný. Po jeho tváři se roztahoval rošťácký úsměv. Takový, díky kterému se většině holek podlomí kolena. Skenoval mě od paty k hlavě, přičemž se jeho pohled usídlil na mém obličeji. Poklepal hlavou, přičemž mu uteklo hluboké uchechtnutí.

"To jsou takoví-" začal Aiden, ale byl přerušený hlasem Matthewa. 

"Teď poběžíte každý za sebe. Noah vás bude vypouštět po 5 minutách, přičemž poběžíte cestu označenou na mapě. Zkratky žádné nejsou, vyznačená cesta je ta nejkratší, aby nikdo nemohl podvádět. Hodně štěstí," řekl Matthew, poplácal Noaha po rameni a už byl na své cestě.

"Takže už všechno víte. Budu na vás čekat v cíli, hlavní je, aby jste přišli zdraví a hlavně celí." řekl a připravil si hodinky na rukou.

S kluky jsme se stále drželi v postranní, skoro až na konci. Noah mezitím pouštěl už několik jedinců, až se postupně dopracoval až k nám. Z naší trojice první běžel Aiden, pak Julian, následovaný mnou. 

"Můžeš běžet," řekl Noah, když nastala řada na mě. Než jsem ovšem vyběhla, položil mi ruku na rameno a řekl:"Buď opatrná, Mel."

-----------------------------------------

Cesta byla krásná. Běželo se po lesní cestičce, která byla ale velmi dobře ušlapaná. Příroda kolem byla úžasná. Mezi stromy šel slyšet zpěv ptáků, někdy se dokonce i třpytila hladina jezera. Hlavní věc pro mě ovšem byl dech. Musela jsem se soustředit, abych udržela správné stálé tempo jak běhu, tak dýchání.

Mé hodinky ukazovaly, že jsem za sebou měla přesně pět kilometrů běhu, proto jsem začala věnovat větší pozornost okolí a mapě. Po několika dalších minutách jsem uviděla stát Ellie u nějakého provizorního stánku. Jakmile mě uviděla, zamávala mi. 

Jakmile se mé nohy zastavili, popadala jsem svůj dech. Napila jsem se připravené vody a začala se na místě pohybovat, aby mé svaly neztuhly.

"Tohle stanoviště se ani za stanoviště považovat nedá," odfrkla si Ellie a otočila se směrem ke mě. "Víš, co je tady tvým úkolem?"

"Ne, nikdo nám nic neřekl," uchechtla jsem se nad jejím pokroucením očí a vyčkávala na můj úkol.

"Tak bacha na to," podívala se mi do hluboko do očí, až mě přešel smích a seriózním hlasem řekla:"Dvacet dřepů."

Jen jsem na ní koukala s vykulenýma očima. "To je jako všechno?"

Pokrčila rameny a pokynula mi, ať už jdu k zemi. Na nic jsem proto nečekala a udělala dvacet dřepů. Cítila jsem mé svaly v ohni, ale po těch letech jsem na tento pocit byla zvyklá.

Na nic jsme nečekali, naposledy jsem se napila, rozloučili jsme se a já jsem se vydala k dalšímu stanovišti.

---------------------------------

Cestou jsem svým tempem narazila na Aidena, který běžel přede mnou. Byl rád, že jsem mu asi půl kilometru dělala společnost jeho pomalejším tempem. Celou dobu si stěžoval na jeho rameno, které ho prý bolelo. Nějak jsem nechápala, jak velký účinek má rameno na běh, ale ovšem jsem jeho stížnosti podpořila a slíbila mu masáž ramene. Poté jsem se ovšem znovu vydala kupředu. 

Juliana jsem zastihla asi kilometr před dalším stanovištěm. Mé svaly byly celé v ohni, i přes všechen výcvik. Ovšem mé rty se roztáhly v úsměv při pohledu na Juliana, který byl celý zpocený. Jasně na něm šlo vidět, že nedokáže stále jen běžet, musí si odpočinout. Bylo to pochopitelné. Ale úsměvné bylo, že i přes všechnu jeho bolest, jakmile mě uviděl, musel zachovat svou drsnou tvář a dělat, jak je vše v nejlepším pořádku. Pozoruju tu krásnou krajinu, říkal. I toho jsem proto po pár minutách nechala vlastnímu tempu, přičemž jsem slyšela jeho viditelnou úlevu, jakmile jsem se vzdálila.

Druhé stanoviště nebylo o nic zajímavější. Byl zde vedoucí, jehož jméno jsem si pro boha nedokázala zapamatovat. Ovšem úkol zde byl velmi originální. Dvacet kliků. Jo, bez komentáře.

----------------------------------------------------

Dalších pět kilometrů se mé tempo lehce zpomalilo, abych ustálila své dýchání. Celou cestu jsem nikoho nepotkala, ovšem poslední kilometr cesty se odehrával podél nějakého jezera. Mým tělem se proto šířil ne zrovna příjemný pocit, že budu muset plavat. Jak se také ukázalo, měla jsem pravdu.

Úkolem třetího a zároveň posledního stanoviště bylo plavání. Ne ale leda jaké. Asi třicet metrů od břehu byla vodní bojka. Naši vedoucí na ni připevnili cedulku s číslem, které bylo ukryté na druhé straně, aby ji člověk musel otočit.

Velmi nerada jsem plavala, i přesto jsem ale do vody skočila a úkol splnila. I když po číselné kombinaci 12345 jsem se měla chuť leda tak utopit.

-----------------------------------------------------

Posledních pět kilometrů jsem běžela s neustálým ohněm v končetinách a těžkým dechem. Příroda se postupně začala podobat stejné cestě, jakou jsme přijeli. V mých žilách se proto rozlil nový pocit štěstí a adrenalin zapumpoval. Konečný úsek se rozléhal na polní široké cestě, která vedla až k parkovišti, kde stál Noah a pár dalších vedoucích společně s Matthewem. Pár metrů přede mnou se nacházel machýrek, který mě před startem nechutně komentoval. 

Proto jsem já, s mou nevzdávající povahou, přidala na tempu.

Když Noahovy oči zachytily mou postavu a můj úmysl, po jeho tváři se rozlezl lehký úšklebek, který se snažil zakrýt. Egáč, jak jsem se mu podle jeho velkého ega rozhodla říkat, si mě ovšem všiml. Těsně jsem s ním vyrovnávala linii v posledních  metrech. Jenže na rozdíl od něj jsem na poslední úsek schovala zásobu energie.

Po mé tváři se rozlezl velký úsměv, jak jsem se dostala před něj. Byla jsem metr před startem a už se mi chtělo úlevou smát. Jenže v tu chvíli se to stalo.

Egáč si chtěl posílit své ego. Proto metr před cílem vystartoval a vší silou do mě strčil. Když si dáte dohromady mé mrtvé nohy po dvaceti kilometrovém běhu a jeho postavu, která byla dvakrát taková, jako má, dostanete jen jeden výsledek.

Rychlou sílou gravitace jsem se řítila bokem k zemi a silně se uhodila do hlavy. 

Viděla jsem Noaha jak upustil veškeré desky a utíkal směrem ke mě. Z jeho úst jsem rozpoznala své jméno.

Poté už byla jen tma.