Army Camp (CZ)

16) Nechtěná

"Fakt, nekecám. Normálně začal utíkat!" smál se Aiden. Právě nám vyprávěl o Julianově odvaze. Vždycky, když přišel s někým větším do souboje, radši vzal nohy na ramena s hláškou Tak já jdu.

"No jo, smějte se cizímu utrpení, proč ne!" zavrčel Julian, přičemž se zvedl a začal odcházet. Náš smích se jen zvětšil, protože se žádnému problému nezvládl postavit čelem.

Od té doby, co jsme remizovali táborovou hru, jsme byli v přední částí tabulky se skórem tábora. Po hře jsme měli den celý odpočinku, což nikdo nečekal. Každý čekal, že najednou někdo zakřičí a bude se muset opět makat. Tak se ovšem nestalo, což všechny udivovalo.

"Nad čím přemýšlí ta tvoje pěkná hlavička?" zeptal se Noah, který seděl vedle mě, přičemž cvrnkl do mého nosu. Od té noci, kterou jsem strávila v jeho pokoji, se ode mě skoro nehnul. Já s tím neměla vůbec žádný problém, jeho přítomnost mi zvýšila vždycky náladu. Vždy když mě uviděl, se po mé i jeho tváři roztáhl velký úsměv, který odrážel šťastnou náladu v jeho očích. Bohužel ovšem držel fyzický kontakt na minimu. Při každém pohledu jsem měla nutkání ho obejmout a držet, dokud nebudeme muset, jenže on si vždy držel odstup. 

Nebudu vám lhát, cítila jsem se nechtěná. Je pravda, že jsem na tomto táboře byla s Ellie jediná holka, takže se mi komplimentů na moje tělo dostávalo víc než dost. Jenže žádný z toho nikdy nepřišel od toho, od kterého mělo. 

Nikdy jsem si nepřišla jako ošklivá, naopak jsem věděla, že o sebe pečuji. Jenže po takovémto odstupu člověk nikdy neví. Přišla jsem si jako typická teenagerka. Líbím se mu? Není můj nos moc velký? Nepřibrala jsem hodně? 

Ne, to zase přeháním. Ale každá holka potřebuje nějaké ujištění, moje bylo pouze přes jeho úsměv.

"Nad tím, co budeme vlastně dneska dělat," řekla jsem bez většího přemýšlení první věc, co mi přišla pod jazyk. Nechtěla jsem odhalit mou náklonnost k němu a už vůbec ne moje obavy. 

"Dneska dopoledne vlastně nic moc, odpoledne se rozdělíme opět na skupiny a uděláme takový menší turnaj v beach volejbalu. Teď ale do oběda máme všichni volno," řekl Noah a natáhl se do trávy, přičemž se mu zatnuly veškeré svaly na rukou. Rychle jsem odvrátila svůj zrak a pomalu se zvedla. 

"Tak se uvidíme odpoledne," zamumlala jsem a vydala se směrem do mého pokoje. Cítila jsem na mně jeho nechápavý pohled, nevydržela jsem ovšem mít ho vedle sebe a nemoci se ho dotknout. Chtěla jsem prsty objet všechny jeho cesty vyrýsovaných svalů, jeho ďolíčky, když se usmál, jeho ostrou čelist a nejvíce mu prohrábnout jeho hnědé vlasy. 

Protřásla jsem svou hlavu a poplácala se po tvářích, abych se trochu probudila ze svého snění. Vyběhla jsem do svého pokoje a začala prohrabávat oblečení. Venku bylo teplo, proto jsem našla šedivé sportovní kraťasy, které jsem si oblékla místo mých tepláků. Na sobě jsem už měla šedivou podprsenku, na kterou jsem pouze hodila bílý volný crop top, který mi sjížděl z ramen. Opodál jsem si oblékla černé ponožky s boty na běhání a byla jsem připravena. 

Vedle nočního stolku jsem našla svá bezdrátová sluchátka, nasadila je, do návleku na ruku jsem hodila svůj mobil, zapnula svůj oblíbený playlist na běhání a šla jsem. Jakmile jsem vyšla z chatky, viděla jsem Noaha, který si to mířil ke mně. Než cokoliv ale stihl říct, rozeběhla jsem se na druhou stranu.

Potřebovala jsem čas pro sebe.

-----------------------

I've been told, I've been told to get you off my mind
But I hope I never lose the bruises that you left behind
Oh my lord, oh my lord, I need you by my side

Zpívala jsem. Zpívala jsem jako kdyby na tom záležel můj život. Seděla jsem na druhé straně jezera, daleko od ostatních a daleko od života. Byla jsem tu jen já a písnička Bruises od Lewise Capaldiho. Poslouchala jsem jí už několik let dokola. Vždy, když jsem se cítila pod vodou, když jsem se cítila sama, tahle písnička vystihla moje pocity. 

Největší symbolikou pro mě byli moji rodiče. Vždy při refrénu, když zazpíval potřebuji tě po mém boku, vzpomněla jsem si. Vzpomněla jsem si, že mě tu nechali. 

Já vím, měla jsem kolem sebe hodně lidí. Mám tu Bena, mého šíleného bratra, Grace, mojí druhou maminku a Samuela, který je kategorie sám pro sebe. Jenže jsem stejně měla chvíle, kdy jsem se cítila sama. 

Tak jsem zpívala.

There must be something in the water
'Cause everyday it's getting colder
And if only I could hold you
You'd keep my head from going under

Na konci jsem cítila, jak mi horké slzy tečou po tvářích. Každý někdy potřebuje chvilku pro sebe, chvilku vyjádřit svoje pocity nahlas bez přítomnosti nikoho jiného. To byla moje chvilka.

Když jsem slyšela pouhé ticho, roztáhl se mi po tváři úsměv. Ventilovala jsem své špatné pocity a mohla se soustředit na ty dobré. Spousta lidí toto nedokáže. Jenže každý má jiný způsob ventilace a musí najít ten správný, ten svůj. 

Otřela jsem svůj obličej od vlhkosti, poplácala se po tvářích, zhluboka vydechla a rozeběhla se zpátky do tábora.

---------------------------------

Když jsem se vrátila, byl čas oběda. Tábor byl celý prázdný, protože se všichni prali o nějaké zpocené výplody, které nazývali jídlo. Já si ovšem nechtěla zkazit zbytek dne. Proto jsem se v klidu vysprchovala, zároveň jsem si také nezapomněla žádné oblečení, což byl úspěch.

V pokoji jsem se převlékla do šedivých tepláků a černého oversized trika, které jsem na mém břiše svázala do uzlu. Také mé vlasy jsem svázala do drdolu na vršku hlavy. Lehla jsem si na postel a jen tak přemýšlela nad životem. V tu mi došlo, že jsem vůbec nemluvila s Benem. 

Zvedla jsem se z postele, sebrala své sluneční brýle a vydala se směrem k Benově pokoji.

Než jsem ovšem vůbec do jeho chatky vešla, uviděla jsem egáče. Neměla jsem na něj náladu, ale rozhodla jsem se nedat nic znát. Proto jsem šla po schodech do chatky, ale na jeho komentář jsem se zastavila.

"Dobrej zadek, Greyová. Škoda, že sis ho tak rozbila," zasmál se jeho úchylným smíchem, ze kterého mi akorát lezl mráz po zádech.

"Víš co? Sněz si péro," mrkla jsem na něj a bez dalších okolků vešla k Benovi do pokoje.