Tajné poslání

1. kapitola

V obočí Kim Namjoona se hromadil pot a stékal mu do očí tak rychle, že si ho nestačil utírat. Ačkoli slunce zapadlo už před čtyřmi hodinami, nelítostné vedro červencového Soulu ho dál dusilo jako neprodyšná přikrývka.

Přikrčil se vedle plechové rolety starého skladiště a poslouchal.

Horko, stejně jako píchavou bolest nad bokem ignoroval, s tím se nedalo nic dělat. Dosvědčovaly, že je díkybohu naživu, i když se mu před plným zásahem podařilo uniknout do tmy jen o vlásek. Měl štěstí. Hustá tma bylo to jediné, co ho dnes večer zachránilo. Znovu si otřel kapičky potu z čela a snažil se soustředit. To krvácení musí zastavit dřív, než zanechá stopu. Půjdou po něm a takhle by to měli až moc snadné.

Nastražil uši a zadržel dech, aby i přes silné bušení srdce slyšel každý zvuk v okolí.

Děsivé ticho temnoty působilo tíživě, všude přítomná výheň střežila jeho tajemství. Namjoon nezaslechl nic, co by mu připomínalo útok oslepujících světel, smrtonosný výstřel ani kruté bolesti. Po několika minutách napjatého soustředění uslyšel slabý zvuk přidaného plynu a pronikavé zaječení pneumatik. Opuštěnými ulicemi průmyslové čtvrti k němu dolehly další zvuky dopravního ruchu a vzápětí i vzdálený zvuk sirény, ke které se v disharmonickém duetu přidala další.

Dotkl se rány, aby zjistil, jak je na tom. Ucítil něco, co připomínalo dotek žhavého železa. Ruku měl najednou vlhkou. Věděl, že to nemůže být opravdu nic vážného, to by určitě nedokázal utíkat tak daleko. Potřeboval by pevný obvaz, aby zastavil krvácení, ale košili teď obětovat nešlo. To by si někdo mohl jeho zranění všimnout dřív, než se z téhle čtvrti dostane.

Vytáhl ze zadní kapsy kapesník a přitiskl si ho k ráně. Do nemocnice nesmí, zavolali by policii. Musí vymyslet způsob, jak se dostat z města. Potom zkusí zavolat Zhenga a řekne mu, že přes všechnu jejich ostražitost, byl odhalen.

Někdo ho zradil. Na to, aby zjistil, který zmetek to byl, je živý a vzteklý ještě dost. Ani se mu nechtělo věřit, že podrazu se dopustil někdo, kdo by s ním měl spolupracovat. Museli už od začátku vědět, co je zač, ale až do kritického okamžiku předání peněz za kokain to nedali najevo. Ani na vteřinu by nevěřil, že něco není v pořádku, dokud to peklo nezačalo. Vrhl se k zemi a válel sudy do hlubokého stínu budovy. Když se dostal do neproniknutelné černé tmy, vyskočil a sprintem utíkal pryč. Ve chvíli, kdy mohl přijít o život, kokain ani peníze ho už ani trochu nezajímaly.

Krčil se v úkrytu za prázdnými krabicemi uprostřed uličky v severní části Soulu, vyčkával a poslouchal tlumené zvuky hlasů a motorů o dvě ulice dál. Nešlo mu do hlavy, kdo zavolal policii. Ani to, kdo kromě něj měl být další obětí. Kdyby neměl vyvinutý šestý smysl, už mohl být klidně na cestě do márnice, nemocnice nebo na policejní stanici. Uvědomil si, jaké měl zatracené štěstí, že v té temné uličce neskončil svůj život v kaluži krve. Utrhl si podolek košile, rychle ho složil a ovázal kolem rány. V paži mu začalo škubat. Kulka ho musela škrábnout i na vnitřní straně ruky.

Co teď? V Soulu nebyl nikdo, na koho by se mohl obrátit. Byl v tom sám. Tohle věděl vždycky. Ironie byla, že poslední ‚výměnu' dělal zrovna ve svém rodném městě. Mimo krátké návštěvy rodičů už tady nebyl kdovíjak dlouho.

Rodina. Vzpomněl si, že mu říkali, že mají v plánu zrovna v těchhle dnech navštívit jeho sestru Geongmin v Ansanu. Matka chtěla být u dcery, když na ni přijdou porodní bolesti. Nenechala by si ujít vítání prvního vnoučete. Čekat vnouče od Namjoona, to už dávno vzdali. Nebylo to jen kvůli jeho orientaci, ale mít sestru a rodiče při jeho ‚zaměstnání' mohlo být v případě jeho odhalení nebezpečné jak pro ně, tak i pro něj. Manžela ani rodinu si prostě nemohl dovolit.

Jestli jsou teď mimo město, mohl by pár dní nebo týden bydlet v jejich domě. Jen dva vysoce postavení muži v Soulu vědí, že jeho rodiče bydlí tady. Nikdo jiný. Tohle by měl udělat. Nějak se dostat do jižní části města, pár dní se zotavovat, potom promyslet co dál. Adrenalin, který v něm ještě koloval po nedávném útěku, ho nabádal zmizet co možná nejdál.

Namjoon se pohnul jako stín, vyklouzl z úkrytu a zadními ulicemi se dostal z průmyslového areálu až k velké křižovatce. Pod pouliční lampou si prohlédl ránu. Krvácení se zmírnilo. Z paže těsně nad loktem, omotaným roztrženým pruhem látky, přestala téct krev. Když udrží ruku těsně podél těla a přetáhne si přes ni košili, mohl by chytit městský autobus a dostat se do obytné čtvrti bez toho, aby na sebe upozornil.

Neměl na vybranou.

Kim Seokjin věděl, že dnešek nebyl nejhorší den jeho života. I když si ve svých sedmadvaceti sotva dokázal vzpomenout na nějaký ještě horší.

To nejlepší, co se o tomhle pátku uprostřed července dalo říct, bylo, že už díkybohu skončil. Pro něj by bylo pozdě, i kdyby skončil už v poledne.

Dal taxikáři, který ho přivezl z centra, zbytečně velké dýško, vešel do domu a byl rád, že je konečně doma. Nebyl moc spokojený s tím, jak se zachoval. Měl situaci řešit trochu jinak, měl do toho dát víc půvabu, než předvedl. Jeho matka by se jistě zděsila a vynadala mu za nedostatek společenských fíglů, které mu léta vtloukala do hlavy. Ještěže tady není.

Ještě v chodbě skopl boty z nohou, další hrozný zlozvyk, který jeho matka nesnášela, a rázoval ke kuchyni jen v ponožkách. Plesknutím přes vypínač rozsvítil světlo, které jej na chvíli oslepilo. Jeho kočka Bomi, schoulená do klubíčka na jedné z kuchyňských židlí, se posadila, ukázkově protáhla a zívla.

„Já vím, já vím," zamumlal Jin a postavil vodu na čaj. „Jsem doma dřív, než jsi čekala, viď? A promiň, že ti ruším spaní..."

Celou tři čtvrtě hodinovou jízdu taxíkem z centra na jižní předměstí přemýšlel, co bude dělat, když jeho plány nevyšly. Nic ho nenapadalo a v tuhle chvíli se tím ani netrápil. Pustí to z hlavy. Nebude tu přeci klidně sedět a čekat na další ponižování. Nebude se ani doprošovat.

Bomi seskočila ze židle a procházela se kolem Jina, který byl skloněný nad pracovní deskou kuchyňské linky.

„Měl jsem tě, Bomi, poslechnout, co? Teď to vím. Tobě se Seonmin nikdy nezamlouvala, že ne? Jasně jsi mě varovala." Sehnul se, zvedl kočku a pohladil ji.

Jinovi se nechtělo myslet ani na to, jak rodičům vysvětlí zrušení sňatku, ani na pondělní nástup do kanceláře. V tuhle chvíli by ze všeho nejraději utekl někam daleko. Někam hodně moc daleko.

V hlavě se mu krátce promítla vzpomínka na prázdniny u dědečka a babičky, na pláži. Když ho nikdo nechápal, tak babička vždycky. Vzpomínal na ty dávné časy a přál si, aby se nevinné dětství mohlo vrátit. Tenkrát, během léta, si tak báječně užil dlouhé procházky po pobřeží, hraní v písku, sbírání mušlí a povídání s babičkou.

Lítostivě si uvědomil, že tam u moře teď babička není. Ona i děda odjeli navštívit svoji druhou dceru do Kangnungu.
Dál stál v kuchyni a díval se z okna.
Babička sice zrovna doma není, ale je tam pláž... je tam voda... božský klid a všechno čeká na něj.

Konev zapískala a Jin sebou trhl, až mu Bomi vyskočila z náruče. Když si zalil čaj, začal přemýšlet o možnosti uniknout, alespoň na pár dní. Nějaké volno ještě v práci má, zvlášť když si ho nevezme v září. Proč si nevybrat pár dní a nejet k moři?

Posadil se k malému stolku, popíjel čaj a myslel na svůj nápad. Čím víc o něm uvažoval, tím víc se mu zamlouval. Ani trochu nestál o to, aby seděl v kanceláři a díval se na Seonmin. Potřebuje čas, aby se trochu vzpamatoval a uspořádal propletenec pocitů, který se mu honí v hlavě.

Může snad k tomu být vhodnější místo, než je Sokcho, kde ho nikdo nezná? Dokud ten zmatek, co má v sobě, nezvládne, zmizí a schová se před světem.

Podíval se na Bomi, která pořádala nějakou dobrotu ze své misky. „Co bys řekla volnu u moře, Bomi? Co si trochu odpočinout, projít se po písku a dýchat mořský vzduch? Tam je v létě vždycky menší horko, než kdekoliv v Soulu. To zní lákavě, ne?"