Tajné poslání

3. kapitola

Jin zvedl roztřeseně ruku a odhrnul si vlasy z tváře. V životě by ho nenapadlo, že tady potká Namjoona. Držel se podél zdi chodby, až došel do světlejší kuchyně. Znovu přistoupil ke dveřím od sklepa a pomalu sestupoval po schodech.

„Bomi?" ta se mu s mňoukáním začala otírat o nohy.

Vzal kočku do náruče a pospíchal po schodech zpátky nahoru. Když se ujistil, že všude zhasl a zamkl za sebou dveře zadního vchodu, zamířil rovnou k autu. Ale Namjoon nikde.

„Namjoone?" zašeptal a rozhlížel se okolo.

Zmizel.

Vylekaný a pořádně zmatený, dal kočičku do auta a šel zpět zamknout svůj dům. Zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, vzal si kabelu, zhasnul světla a zamířil ke dveřím. Podle blikající kontrolky měl na záznamníku další dva vzkazy, ale nezastavil se, aby zjistil od koho.

Měl tušení, že to stejně ví.

Když znovu dorazil k autu, rozhlížel se kolem dokola po Namjoonovi. Po kterém ale nebylo ani vidu ani slechu. Zachvěl se. Byl zvědavý, co Joon dělá v Soulu. Ale jak ho zná, tak se to nikdy nedozví. Navíc jistě popře, že tady kdy byl a trval by na tom, že si celou tu historku vymyslel.

Trhnutím otevřel dveře auta a rychle vklouzl dovnitř, aby se Bomi nerozhodla k dalšímu nočnímu útěku. S povzdechem otočil klíčkem, nastartoval a vyjekl...

„Dej mi vědět, až na tebe poleze spaní, vystřídám tě za volantem."

Podíval se přes rameno a viděl, že na zadních sedadlech leží Namjoon. „Co tady děláš?"

„Jedu stopem na výlet. Nebudu tě rušit. Mysli si, že jsi sám. Jenom ty a ta zatracená kočka!"

„Cos jí udělal?"

„Nic! Vůbec nic. To ona mě! Nedá mi pokoj. Olizuje mi uši, očichává vlasy a strašně se zajímá o moji bradavku. Jsem úplně odvázanej, že jí můžu trochu pobavit. A teď už sakra na to šlápni, ať už konečně vypadneme."

„Ale kam chceš jet? Proč musíš - "

„Koukni, princezno, odpovím ti na všechny otázky dřív, než tahle jízda skončí, ale skoro šestatřicet hodin jsem nespal, tak mi dej pokoj, ano?"

Světla na verandě už nesvítila. Jin tedy zapnul světla auta a v odraze od bílých dveří garáže viděl v Namjoonově tváři napětí a v očích bolest.

„Jsi zraněný," řekl trochu zbytečně.

Zavřel oči. „To přežiju."

„Neměl by se ti na to někdo podívat?"

„Ani nápad. V nemocnici do čistých průstřelů strkají nos a já se potřebuju dostat z města."

„Čistý průstřel?" špitl vyděšeně. Polkl a měl pocit, že se mu to jen zdá.

„Je to jenom škrábnutí. Měl jsem štěstí. Oba zásahy jsou do svalu. Dost jsem krvácel, tak tam žádná infekce nehrozí. No tak, vyjeď už konečně, jo?"

Jin pokorně vycouval po příjezdové cestě. Řídil automaticky, s hlavou plnou dohadů. Napadala ho spousta nezodpovězených otázek, které by potřeboval položit svému nezvanému spolujezdci. A na zadním sedadle ležel Kim Namjoon, který nejenže vypadal hrozně, ale navíc byl postřelený.

Namjoon, trest jeho dětství.

Měl tušit, že se Namjoon objeví právě dnes a ne jindy. Mladší vždycky měl schopnost nechybět ve chvílích jeho maximálního ponížení. Ba co víc, on ty jeho ponižující zážitky v období bolestného přechodu z blaženého dětství do disciplinované dospělosti většinou řídil.