Tajné poslání

2.kapitola

Seokjin věděl, že by tak jako tak neusnul, a proto se rozhodl vyrazit ještě teď, na noc. Bude menší provoz a pojede se mu daleko příjemněji, než v tom úmorném denním vedru. Už měl před sebou cíl, uklidnil se a napadlo ho, že alespoň trochu svůj život přeorganizuje.

V horlivém zanícení pro věc vypochodoval po schodech do ložnice a začal se balit. Bomi jej následovala, vyskočila na postel a s obavou nahlížela do otevřeného kufru.

„No jo, já vím, že tohle nemáš ráda. Balení je cestování, které nenávidíš, co? Ale když už pak jsme tam, tak si užíváš ráda. Pár kilometrů za městem budeš stejně chrápat, tak nedělej potíže, jasný?"

Jin zašel do koupelny a sebral tam potřebné věci. Když je složil do pouzdra na kosmetiku, zastavil se před zrcadlem a snažil se být objektivní.

Žádný super krasavec nebyl, to bylo jasné. Měl příliš veliké oči, moc krátký nos a příliš širokou pusu. Ještěže už vyrostl z těch pih, prokletí jeho dětství. Vlasy měl tmavé, trochu se mu vlnily, ale hezky rámovaly jeho obličej. Proč si jen neuvědomil Seonmininu lež, když mu tvrdila, že je krásný a jediný muž, se kterým se její život naplní?

Vrátil se do ložnice a dal kosmetiku do kufru. Jakmile přiklopil víko, Bomi vyskočila z postele a vyběhla z místnosti.

„Jen si utíkej, stejně se neschováš. Dobře víš, že tě najdu," připomněl jí.

Na tohle zrovna čekal. Honit na konec dnešního mizerného dne po domě zatracenou kočku, místo toho, aby už upaloval v autě k moři. Snesl dolů po schodech kufr a prošel kuchyní do garáže. Stejně musí naložit kočičí žrádlo, záchod a princeznu do auta. Když vycouvá u garáže, usnadní si nakládání.

Sotva se vrátil do kuchyně, ozvalo se zvonění telefonu. Automaticky sáhl na sluchátko ještě dřív, než ho napadlo, že by mohla volat Seonmin. A s danou slečnou momentálně vůbec netoužil mluvit. S bolestnou upřímností ho napadlo, že by s ní nejraději už nemusel mluvit vůbec nikdy. A tak čekal, až zvonění přestalo a cvaklo přepínání na telefonním záznamníku. Když poznal její hlas, byl rád, že nezvedl sluchátko.

„Jinie? Jsi tam? Jestli ano, prosím tě, zvedni to. Alespoň mi řekni, jestli ses dostal v pořádku domů. Vím, že jsem se dnes večer chovala hrozně a omlouvám se... Jine? To je směšný... vysvětlovat to nějakému blbému přístroji! Podívej, Jinie, musíme si promluvit. Nebudeme si přeci nalhávat, že se taková věc nestane, no ne? Brnkni mi, až se dostaneš domů, ano? Zítra se uvidíme, jen řekni, kdy. Budu ráda, když to probereme v soukromí. Uvědomuju si, že jsem udělala velkou chybu... Jine, jestli jsi tam, tak to zvedni, slyšíš mě? Seokjine?"

Když se hlas odmlčel, přístroj vypnul spojení. Usmál se. Posbíral pár konzerv a granule pro kočky, zabalil to do jejího oblíbeného koberečku a odnesl všechno k autu. Když ukládal Bominy věci na zadní sedadlo, všiml si náhlého záblesku světla u sousedů. Tam přece nikdo není, napadlo ho, když se narovnal a zamračeně zíral do tmy.

Okna byla tmavá a závěsy zatažené. Kimovi odjeli už skoro před týdnem a vrátit se mají nejdříve za tři neděle. To nedávalo smysl. Že by se k nim někdo vloupal? Stál u auta a pozoroval dům, ale nic podezřelého nezahlédl.

Třeba to byl jen odraz světel kolem projíždějícího auta. V téhle čtvrti policie hlídkovala často a pravidelně, takže kriminalita zde byla nízká. Žije tady celý život a před třemi roky odkoupil od rodičů jejich dům, když se rozhodli přestěhovat do menšího města.

Zavřel dveře od auta a vracel se do kuchyně. Napřed ještě dá do auta kočičí záchod a pak začne honit Bomi. Jakmile ale otevřel prosklené dveře, Bomi vystřelila ven, jako kdyby jí za patami hořelo a vřítila se do křoví u sousedů.