Tajné poslání

10.kapitola

Seonminin obličej pokryly nezdravé skvrny. „Seokjine! Ty jsi vážně s tímhle člověkem -? Chcete tím říct, že ty a on -?" Pohybovala rty, ale slova z nich nevycházely.

„Je ti něco?" zeptal se Jin. Přejel očima po všech důkazech, počínaje svlečených šatech na hromádce, Namjoonovu ručníku. Uhladil si rozcuchané vlasy.

Seonmin zbledla, tvářila se hrozivě a nasadila výraz úplného opovržení. Zkřivila rty a vyštěkla: „Ty hnusnej buzerante!!"

Ani nestačil zamrkat a místností se ozvalo mlasknutí, jak jí Namjoon dal facku. Ručník to nevydržel a Jinovi se naskytl pohled jak na rudou tvář bývalé snoubenky, tak na Namjoonův neopálený zadek, jehož svaly se zdály být tvrdé jako kámen.

„Poslouchej, ty namyšlená nádhero! Okamžitě vypadni nebo ti ublížím tak, že tě vlastní máma nepozná, rozumíš?"

Seonmin jen něco zamumlala.

„Doufám... ve tvým zájmu... že to znamená ano. Ať už nikdy tohle nebo podobný slovo v souvislosti s Jinem neslyším. Není tak falešnej jako ty. Po celou dobu, co byl zasnoubený, nic neprovedl." Odstoupil od ní o krok dozadu. „A teď okamžitě vypochoduješ ze dveří a už se ani neotočíš. Vezmeš si ve městě taxíka a jsem si jistej, že tě s radostí odveze za slušnou cenu do Kangnungu na letiště. Rozuměla jsi?"

Seonmin přikývla a hlasitě polkla.

Joon se usmál. „Dobrý. Na komunikaci já měl vždycky talent." Popošel k hromádce oblečení, a jako kdyby byl v místnosti sám, klidně si natáhl džíny.

Seonmin vystřelila kolem Jina ke dveřím a po schodech ven. Jin zašel do kuchyně a přinesl konvici s kávou, aby si dolili do hrnečků.

„Promiň, princezno," řekl Joon za Jinovými zády.

Starší se neotočil. „Proč by ses omlouval?"

Mladší vedle něj usedl na barovou stoličku, na které předtím seděla Seonmin. „Že jsem se choval hrubě."

„Jsem rád, že jsi to udělal. Byla to husa. Kdybych to dokázal, praštil bych jí s chutí sám. Ale ty jsi to zvládl dokonale."

Pozoroval Jina z blízka. „Vždycky ses pořádně rozčílil, když jsem se s někým pral. Vždycky -"

„Byl jsem dítě, co spoustu věcí nechápe."

Joon zavrtěl hlavou, jako kdyby ho jeho klid rozzlobil. „Co si to dovoluje ti říkat -"

„Ať si mě říká, jak chce, mě se to nedotkne. Vím, kdo jsem a co jsem. Její názor pro mě absolutně nic neznamená."

Namjoon si ještě nikdy nebyl jeho náladou tak nejistý. Mluvil nevzrušeně a stejně tak i vypadal. Vzal ho za ruku a trochu posunul stoličku, aby byl tváří k němu. Starší jej sledoval s pobaveným očekáváním a on najednou pochopil, že se úplně prozradil.

„Ty víš, viď?" zamumlal Joon.

Jinovi se v očích ještě víc vyjasnilo. „Já už to věděl předtím. Náznaky tu už byly, jen jsem si je nedovedl vysvětlit."

Vzal Jina i za druhou ruku, položil je obě na své dlaně a žasl, jak jim to tam sluší. „Ano, je to tak -" pokrčil rameny a uhýbal očima, „- tohle nejde potlačit."

Jin mu vzal tvář do dlaní. „Cítím se jako slepý, který najednou vidí. Bylo to ve mně, od začátku, jen to pochopit. Proč jsi mi to neřekl?"

Joon cítil, jak mu hoří uši. Podíval se mu do očí. „Nebylo mi jasný, jestli to chceš slyšet."

„Ale ty jsi to nikdy ani nezkusil! Celý ty roky, Namjoone. Bylo nám skoro stejně let, chodili jsme do stejné školy, vyrůstali jsme spolu a ty jsi na sobě ani jednou v nejmenším nedal znát, že ke mně něco cítíš." Tvář měl Jin plnou údivu a něhy, oči mu zářivě jiskřily láskou.

„Vlastně," protáhl mladší, „jsem ti to naznačoval vším a v jednom kuse. Naneštěstí jsi tomu říkal terorizování a ponižování."

Jin se rozesmál měkkým, zvonivým smíchem, při kterém mladšímu srdce poskočilo radostí. „Nikdy jsi mě nepožádal o rande. Ani jednou!"

„A co bych dělal, kdybys odmítl?"

„Myslím, že bude dobře, když ti řeknu, jak jsem vždycky žárlil na Minkiho. Ten zmetek chodil s nejlepším klukem na škole! A jak se předváděl na zápase, když tě zranili -"

„Jak to víš?"

Podíval se na mladšího nejistě. „Co tím myslíš?"

„Slyšel jsem, že když mě odnášeli v bezvědomí z hřiště, ty jsi prý na tribuně omdlel. To byla jediná naděje za celej život, že na mě nekašleš."

Jin k němu zděšeně zvedl oči. „Kdo ti to řekl?"

„Máma."

„Tvoje máma je někdy až moc ukecaná."

„Myslela si, žes to jenom hrál."

„Ještě že tak!"

„Víš, chtěl jsem se vrátit dřív," přiznal Joon. „Nevím, kam se ty roky poděly. Potřeboval jsem se postavit na vlastní nohy. Věděl jsem, že studuješ dál a tak jsem ti chtěl dát čas, potom se vrátit a říct ti -" Odmlčel se, jako by přemýšlel, co říct.

„Ano?"

Vzal Jina do náruče a nesl k pohovce. Tam usedl s Jinem na klíně. „Já, ehm, bych nerad, abys zrušil všechny ty plány na svatbu. Chci říct, že když už jsou ty věci v běhu, možná bysme mohli..."

„Ano?"

Joon znovu zaváhal. „Sakra, tohle je horší, než jednání se šéfem drogový mafie," zamumlal si pro sebe. „Dobře." Zhluboka se nadechl. „Dovolíš mi nahradit na tvý svatbě v září Seonmin?"

„Ale no tak, Kim Namjoone. Ty nejsi ničí náhradník. Nikdy jsi nebyl. A nikdy nebudeš."

„Vyhýbáš se otázce," řekl mrzutě Joon.

„Ale nevyhýbám. Trpělivě čekám... jestli se vyjádříš." Jin zvedl ruce a s nádhernou samozřejmostí mu je omotal kolem krku. „Dostávám hlad. Neudělal bys nám nějakou snídani?"

Joon zavrtěl hlavou. „To mě budeš vždycky držet v týhle nejistotě? Princezno, nemáš ani tušení, co pro mě minulá noc... a tohle ráno... znamená. Kam se hrabou moje nejdivočejší fantazie. Milování s tebou byl můj nejtajnější sen, kterej se proměnil ve skutečnost."

„Pro mě to bylo úplně stejné. Teď už vím, proč jsem s nikým, včetně Seonmin, nechtěl nic víc. Muselo to být až s tebou."

„Jinie, sakra... já... já tě mám děsně rád!"

„Nech toho koktání, ano?"

Joon se začal upřímně smát. „Považuj si, že jsem se vůbec dokázal vyjádřit. Tohle jsem ještě nikdy nevyslovil. Mám z toho divnej pocit."

„Možná, že to chce trochu procvičovat a pak to bude jistě snadnější." Smál se Jin.

„Možná." Zvedl se i Jinem v náručí a nesl ho chodbou. „Praxe, praxe a ještě jednou praxe. Třeba se nedostanu do Soulu dřív, než na naši svatbu. Počkáš na mě, lásko?"

Když Jina uložil do postele a natáhl se vedle něj, starší jej pohladil palcem po tváři. „Čekal jsem na tebe celý život a až do tohohle víkendu jsem to ani nevěděl. Když budu muset, počkám na tebe třeba celou věčnost. Najednou jsem zjistil, že mě uhranul jeden nafoukaný svalnatý chlapák."

Joon Jinovi rozvázal uzel na pásku u župánku a očima obdivoval jeho nahé tělo. „Já? Chlapák?" Naklonil se a políbil staršího na bříško. „Nafoukanej?" Jazykem obkroužil pupík. „To sis mě musel jistě splést s někým úplně jiným."

„To nepřichází v úvahu. Nikdo jiný prostě není. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem na to přišel za pět minut dvanáct." Zatahal mladšího za džíny.

Byl netrpělivý, že přichází o drahocenné minuty další lekce milování...