Poslední kapky deště

7

/12:03/

I když strom začal hořet, tak to tak na dlouho nezůstalo. Déšť nabíral na své intenzitě a tím způsobil, že se oheň začíná hasit. Vše se kolem mě začalo mlžit. Přes prudký déšť jsem už neviděla ani na Logana. Kapky deště mi promočily vlasy i veškeré mé oblečení, které jsem měla na sobě a mně začala být veliká zima. Nejdříve mi naskočila husina po celém těle a po té jsem se začala nekontrolovatelně třást. Okolo mě se mihotaly blesky a já pořád dokola ke mně i doputovaly hromy. 

Měla jsem obrovský strach, v první řadě hlavně o sebe, ale i o mé kamarády. Neuvěřitelně jsem se bála toho, že tenhle den byl můj poslední, avšak jsem se s tím moc smířit nechtěla. Brečela jsem, vzlykala jsem a třepala se kvůli zimě, ale bylo mi to k ničemu.

Pohlédla jsem nad sebe, kapky dště mi padaly do očí, ale mně to bylo jedno. Musela jsem se tam kouknout. Musela jsem se soustředit, abych se trochu sebrala, ale když se blesk objevil několik set metrů nade mnou, myslela jsem si, že je se mnou ámen. Ale než jsem stačila něco udělat udeřil blesk několik metrů ode mě a mnou projela vlna jemné bolesti a já vykřikla, ale dříve nebo později jsem upadla na kamenitou zem...

/13:41/

,,Zoe, proboha.." brečel někdo blízko mě. ,,Zoe, probuď se, prosím," vzlykal někdo. ,,Zoe," zašeptal Logan a přiložil mi hlavu k mé hrudi. Pomalu jsem otevřela oči a pár krát zamrkala a uviděla nad sebou Logana, který mi držel hlavu a který u mě dřepěl. Měl své vlasy nalepené na svém čele, měl i 

,,Logane?" zašeptala jsem a po té pohlédla nad Logana, kde pořád ještě byly černé mraky, pořád pršelo, ale nikde jsem neviděla žádné záblesky světla ani neslyšela hromy. Bouřka skončila.

,,Už je po všem, dobře? Už je po všem.." říkal, když brečel a pomalu mi rozklepanou rukou dával vlasy z tváře. Nic jsem na to neřekla jen jsem se dívala Loganovi do očí. ,,Bál jsem se o tebe Zoe, ani nevíš jak. Jak udeřil ten blesk, tak jsem si myslel, že jsme oba mrtví, že to nepřežijeme, ale když jsem otevřel oči a koukl se tvým směrem, málem jsem si myslel, že zasáhl tebe. Bál jsem se o tebe, tak jsem k tobě rychle běžel a skontroloval jestli jsi na živu.. Ani nevím jak dlouho tady jsem, podepírám ti hlavu a brečím a doufám, že jsi v pohodě.." řekl a k tomu jsem začala i já brečet. 

,,A co ty? Jsi v poho?" zeptala jsem se a on jen přikývl.

,,Zoe, nevím jak na tom jsi, doufám, že jsi v pořádku, nechci nijak na tebe spěchat, ale měli by jsme, protože naši kamarádi na tom můžou být ještě hůř než my," řekl a já si si sedla a pořád se slzami v očích sledovala Logana. 

Logan mi pár krát přejel opatrně po lícní kosti. Brečel a při tom se mi natolik díval do očí, že jsem musela zamrkat. Nevím, co jsme to prováděli, byli jsme možná jen otřesení z té bouřky, ale jeho pohled, který na mě pořád nechával byl zvláštní a já nechápala k čemu to spěje, jestli k tomu, že po takovém otřesném zážitku políbím svého dlouholetého kamaráda, nebo nenechám, aby mě ovládly mé emoce. Nechtěla jsem to nijak komplikovat, protože jsme měli důležitější věci na práci, ale ta chvíle, kdy jsme nad ničím nepřemýšleli a prostě se na sebe dívali tak, jakoby jsme nebyli přátelé byla i po takovém zážitku celkově jiná, kouzelná. 

Logan se mi podíval na rty a já začala uvažovat, že naše tváře jsou u sebe až moc blízko. Neuměla jsem uvěřit svým smyslům, když jsem jen tak vzala zavřela oči a políbila Logana. Jemně, nakrátko, ale i to stačilo k tomu, aby jsme věděli, že tohle nikomu nemůžeme říct. Neměli jsme však čas na nějaké hloupé řeči a na další zdržení blbostmi, museli jsme spěchat, aby jsme se ujistili, že naši přátelé jsou v pohodě...

/15:16/

Běželi jsme, co nám síly stačily. Chtěli jsme někdy zastavit, ale nemohli jsme. Museli jsme vědět, že jsou naši přátelé zdraví a hlavně živí. Chtělo se mi brečet, pálili mě plíce, ale adrenalin a Logan mě hnali dále a dále a já běžela i přes tu bolest. Nebylo mi sice jedno, že mě bolí celé tělo, ale naši přátele možná potřebovali naši pomoc a my jakožto jediná jejich záchrana jsme jim museli pomoct.

Po hodině běhání jsem to nevydržela, myslela jsem si, že omdlím. Mé srdce mi chtělo vyletět z hrudi a já sama jsem viděla mihotající se černé skvrnky před očima. Když jsem zastavila ihned na to jsem se skácela k zemi a lapala po dechu. Neuměla jsem ho popadnout, celá jsem se třásla a mé nohy mi nedovolily, abych se postavila. Byla jsem totálně mimo, na tohle jsem nebyla zvyklá.

,,Já už nemůžu běžet dál.." řekla jsem rezignovaně a po té pohlédla na Logana, který zastavil a rychle přiběhl ke mně se starostí v očích, hrudník se mu zvedal o sto šest. ,,Už nemůžu Logane, běž dál,"

,,Zoe, ty to zvládneš, jen potřebuješ trochu času to rozdýchat," řekl zadýcháně Logan, který mihotal pohledem po celém mém obličeji. 

,,Nemám už žádnou energii Logane, já tady zůstanu a ty běž dál. Stejně jako já, ty taky potřebuješ vědět, že jsou oba dva na živu, takže běž!" zakřičela jsem na něj a on jen s bolestnou grimasou se otočil a rychle běžel dál za obzor a to už jsem nevydržela a omdlela...