Poslední kapky deště

8

/Pohled třetí osoby/

/16:23/

Bylo to pro něj těžké rozhodnutí, ale musel to vědět. Chtěl to vědět, ale tak strašně se o ni bál, vlastně o ně všechny. Vlastně ani nevěděl jestli má nějakou šanci najít své přátele, nevěděl v jakém úseku skončili, nebo kde zůstali, ale běžel dál. Sice jeho tělo někdy rezignovalo, avšak jeho vůle mu nedovolila zastavit a zbytečně se zdržovat.

Běžel už dvě hodiny, už před třičtvrtě hodinou přeběhl z rozcestí na stezku, kterou šli Hadley s Ethanem a už svatou půl hodinu běží v hornatém stoupání. Bylo to pro něj těžké už od chvíle, kdy se vůbec na pět metrů oddálil od holky, kterou měl rád, o kterou se strašně bál, ale když několik metrů od nich udeřil blesk myslel si, že byl konec, nebyl. Nejhorší chvíle nastala, když jí musel opustit a ještě k tomu v tak hrozném stavu.

Kolem něj už nebyly žádné lesy, ale jen hustá travnatá oblast. Musel pár krát zamrkat, když uviděl dvě těla, která jsou jedno sto metrů před ním. Byl v polovině jedné hory, když je uviděl. Jeho rty se roztáhly do jemného úsměvu, neuměl uvěřit svým očím. Byl tak neuvěřitelně rád, že musel zastavit a štípnout se, aby uvěřil, že je opravdu vidí.

,,Ethane, Hadle!" zavolal na ně a po té se k nim sprintem začal přibližovat. Pořád padaly kapky deště, které všechny tři osoby už nijak moc nevnímali. 

Hadley s Ethanem tam už byli nějakou tu dobu. Chtěli se někde schovat a tak je nic jiného nenapadlo než se jen schoulit k sobě a vyčkávat. Ethan a Hadley vedle sebe leželi, Ethan držel Hadley okolo pasu, aby se nebála. Už sice byli na tom samém místě několik hodiny, avšak Ethan se snažil od bouřky nějak odvést pozornost, ta mu to kazila, ale i tak se mu dařilo, aby se pozornost Hadley napůl věnovala jemu a ne silné bouřce a bleskům. Oba dva to zvládli ve zdraví, bez jediného šrámu, byli jen trochu promočení a zmrzlí.

,,Pane bože, to je Logan.." zašeptala Hadley, když uslyšela tak známí hlas. Myslela si, že  v tu chvíli roztaje blahem a koukla se směrem, kterým k nim Logan běžel.

,,Logane!" vykřikl šťastně Ethan a po té i s Hadley vstali. ,,Jsme tak rádi, že jsi v pohodě.." řekl napůl zlomeně a poté ho pevně objal. I Ethan měl o Zoe a Logana strach, ale teď když viděl Logana tak nevěděl, co říct. Bylo toho až moc.

,,Ani nevíte, jak.. jak jsem úplně.." vydýchával Logan a u toho pevně svíral Ethana v objetí.

,,Ty jsi běžel? Jak dlouho a kde je prokrista pána Zoe?" zhrozila se Hadley stojící po boku Ethana a tím objetí obou mužů skončilo. Moc nepřemýšlela o tom, že běží Logan sám, ale když se vzpamatovala ze štěstí, které jí na chvíli povzneslo, musela opět spadnout tvrdě na zem. Ale nejdříve mu podala pití, aby se mohl napít, přeci běžel dlouhou dobu.

Logan neměl slov. Nevěděl, jak to má svým přátelům říct, že ji tam nechal sám. Nechal ji sám v lese plném nebezpečných zvířat potom, co omdlela když do jejich okolí udeřil blesk, po té co málem omdlela po skoro hodině běhu, byla naprosto dehydratovaná a bez energie a on ji tam nechal.

,,Logane, co se stalo?" zeptala naléhavě opět Hadley a uviděla Loganův omámený a naprosto bolestný pohled směřující co nejdále od nich. Něco se rozhodně muselo stát.

,,Logane!" vykřikl na něj Ethan, taktéž naléhavě, když byl Logan v naprostém tranzu. Logan si totiž přehrával všechno, zpytoval své svědomí a nemohl uvěřit tomu, že jí tam nechal v takovém stavu.

,,Já..já.." zakoktal se nejdříve a s bolestí na oba dva pohlédl. Nejdříve na Ethana a po té na Hadley. Oba dva čekali na něco, ale jejich pohled vypadal tak starostlivě a naléhavě, že jim to Logan řekl ihned. ,,Nechal jsem jí tam,"

,,Cože? Ty jsi nechal Zoe samotnou?" zeptal se Ethan a Logan je nepřítomně přikývl. Ethan si otřel dlaní čelo a poté se podíval prudce vydechl. 

,,A stalo se něco, nebo.. Proč jsi ji tam nechal?" Hadley se kousla do rtu.

,,Najednou spadla, když jsme běželi tady. Nechtěl jsem, opravdu jsem jí tam nechtěl nechávat, ale ona sama mi řekla, že se mám raději běžet kouknout a ujistit se, že jste v pořádku.. Nevypadala nejlépe a já ji tam nechal.." řekl se slzami v očích.

,,Teď nesmíme propadnout panice, musíme ji najít a to co nejdříve. Bůhví, co se jí stalo, takže musíme vyrazit," zavelel Ethan a vzal ze země batoh a Hadley vzala druhý...

/18:59/

Nevěděla, co se s ní dělo. Ale rozhodně jí byla zima. Bolelo jí celé tělo a neměla žádnou chuť vstát na nohy a někde jít, nebo vůbec vzít a nějak se pohnout. Už i mrkání jí přišlo moc obtížné a ještě hnout nohou, či rukou, to by znamenalo rozhodně hodně bolesti. Byla moc unavená a utahaná. Ležela uprostřed kamenité cestičky a dívala se na šedivé oblaky ze kterých se valí kapičky deště, ale to jí bylo jedno. Někdy jí spadla nějaká kapka do oka, avšak to nebylo důležité. Důležité bylo, aby se nehnula z místa, aby si šetřila svojí energii, která ubývala rychleji než vůbec chtěla.

Musela ale uznat, že měla zůstat v posteli. Že to byl pěkně blbý nápad jít na horu Mount Mitchell. Nikdo ale rozhodně nemohl vědět, co se stane a co ne. Nikdo totiž nevěnoval žádnou starost barometru, který byl ihned vedle dveří chaty. Menší ochlazení mělo přijít až za několik dní a ne tři dny potom, co zaslechne, že se do oblasti, kde bydlí ženou vlny horka. 

Štvaly ji, ale kapky deště, nemohla říct, že ne. Bylo to pořád a pořád dokola, ten samý cyklus. Prostě jen, ,,Kap,kap,kap,.." a nic jiného. Žádné blesky, žádné hromy, jen kapky deště a ona nejen že čekala na záchranu, ale i na ty debilní a poslední kapky deště...