Jednou jsi mi dala přečíst jeden z tvých příběhů. Pokládala jsem za blbost jak píšeš, ale byla jsem docela šťastná že jsi mi to dala. Bylo to pro tebe něco velmi cenného a díky tomu jsem poznala že jsi mi konečně odpustila tu hloupou hru na smutnou.
Rychle jsem dočetla příběh a dala ti tvůj mobil. "No, nechci na tebe být zlá, ale zdá se mi to jako všechny ty ostatní příběhy. Jsou všechny stejné."
Jen jsi přikývla a odešla jsi, věděla jsem že ti tvé odpuštění je lehké, stačilo to laciné promiň. Když jsem se přetvařaovala a nebavily jsme se spolu nebylo to proto že by jsi na mě byla naštvaná, to já tě odkopla. A z důvodu že jsem věděla že mi rychle odpustíš jsem nezaznamenala jednu věc.
Tenkrát jsem tě vážně zranila.
ČTEŠ
Příliš pozdě, abych řekla promiň
Short StoryPromiň. Říkávala jsem ti slovo celkem často, až docela pozbylo významu. Nikdy jsem docela nerozuměla tomu, co vlastně omlouvání je. A když jsem na to přišla, tak už bylo pozdě. Příliš pozdě abych řekla promiň.
