Zašla jsem za tebou, očekávala jsem že na mě budeš naštvaná, že na mě budeš křičet nebo že prostě odejdeš jako před tím. Začala jsem se omlouvat, tím bezvýznamným promiň. Ty jsi mě jen objala a řekla že je vše v pořádku.
Ještě večer jsme si sedli a bavili se spolu, když už bylo něco krátce po půlnoci koukla jsi se na mě. Nekouokla jsi se na mě žádným ze svých normálních pohledů, koukla jsi se na mě smutně a to jsem neznala. a pak jsi jen řekla: "Nezajímají mě ty příběhy, zajímají mě ti zachránci kteří se vždy objeví. Jako kdyby celou tu dobu čekali a hledali správný okamžik. Jakoby to že se tam objeví byla samozdřejmost, která musí být i v realitě."
Tenkrát jsi mohla říct že to v pořádku není, nebo jsem si spíš já měla všimnout. Měla jsem jsi všimnouot že jsi mi nikdy nic doopravdy neodpustila.
ČTEŠ
Příliš pozdě, abych řekla promiň
ContoPromiň. Říkávala jsem ti slovo celkem často, až docela pozbylo významu. Nikdy jsem docela nerozuměla tomu, co vlastně omlouvání je. A když jsem na to přišla, tak už bylo pozdě. Příliš pozdě abych řekla promiň.
